Harry Potter a Percy Jackson - Pozastaveno

24. Kapitola

Annabeth

Stála jsem v nějaké tmavé šedé místnosti. Abych se opravila, byla to cela. Místo jedné ze čtyř stěn byly mříže. Cela vypadala hodně opuštěně. Nebylo tu prakticky nic, kromě stoličky v rohu. Přišla jsem k mřížím a uviděla chodbu osvětlenou pouze loučemi. Všude kolem byly další cely. Tak jo, kde to jsem? Ne, že bych se děsila - věděla jsem, že je to jen sen. Ale chtěla jsem vědět, kde to sakra jsem. Pak jsem z chodby zaslechla kroky. Po chvíli se ke mřížím došoural malý tlustý ošklivý mužík s rukama a nohama jako tyčky. Bylo to zvláštní a měla jsem pocit, jako by jeho ruce a nohy patřily k jinému tělu. Tímhle jsem se však nezabývala. Vyděsilo mě bezvládné tělo v jeho rukách. Rachelinino tělo. Vyděšeně jsem zírala na to, jak jí ten muž bez ladu a skladu tvrdě položil na zem. Rachel se přitom nepěkně flákla do hlavy. Zašklebila jsem se nad tím. Pak muž odešel, přičemž za sebou zamkl. Ještě jsem si stačila všimnout, že jedna jeho ruka byla celá kovová. Otočila jsem se k Rachel a zalapala po dechu. Po rukou měla šrámy, některé byly napůl zahojené, některé byly jen růžové jizvy, na dalších byla ještě zaschlá krev. Krev měla i na obličeji a z rány na hlavě - kterou jí udělal ten muž, když jí hrubě pohodil na kamenitou podlahu - jí tekla další krev, jenž barvila její zrzavé vlasy do temnějšího rudého odstínu. Rachel byla v bezvědomí. A byla na tom hrozně. Její oblečení bylo na pár místech potrhané a vše nasvědčovalo tomu, že jí ty rány způsobily něčí drápy. Na jejím oblečení byli vidět seky drápů a pod nimi, byly vidět další krvavé šrámy. Na sobě teď měla modrou košili s krátkými rukávy a černé džínové kraťasy. Jen jsem na ní zírala. Pak najednou otevřela oči a ty se okamžitě nasměřovaly na mě, takže teď na mě zírala dvě zelená kukadla. Rachel se zvedla do sedu a podívala se na mě. "Rachel," vydechla jsem zděšeně, "co se stalo?" přišla jsem blíž k ní a sedla si vedle ní. Věděla jsem, že ve skutečnosti, tu Rachel nesedí. Ve skutečnosti je ještě v bezvědomí, ale povolala mě do svého snu, aby si se mnou mohla promluvit. Ve skutečnosti jsme obě dvě spaly a tohle byl sen. Rachel se rozslzely oči a slzy jí začaly stékat po tvářích. "Dostal mě." zašeptala sotva slyšitelně a rozvzlykala se. Objala jsem jí a ona mi zabořila hlavu do ramene. "Koho tím myslíš? Ty-víš-koho?" Rachel přikývla a odtáhla se ode mě. "Jsem strašně tupá." Vydechla a začala zarputile vrtět hlavou. "Jak se to stalo? Myslela jsem, že budeš v táboře v bezpečí." Rachel se na mě podívala a ušklíbla se, přičemž jí slzy pořád stékaly z očí. "Jo, ale to bych v něm musela být. Po tom co jsem se probrala, jsem tam zůstala ještě asi týden, a pak jsem se vrátila do školy. Musela jsem tam jít. Ann... poslal na mě drakény. Jednu, dvě, bych porazila, ale byly tři. Já... měla jsem zůstat v táboře a na školu kašlat, ale víš, že bych to všechno musela vysvětlovat rodičům a to by moc nedopadlo. A navíc... jsem strašně pitomá! Já..." a to už se zhroutila do dalšího záchvatu pláče. Objala jsem jí a držela ji v objetí, dokud se trochu neuklidnila. Byla jsem si vědoma toho, že ptát se jí, když brečela by mi nebylo nic platné. Zeptala jsem se tedy, až když se uklidnila a odtáhla se ode mě. "Co se stalo?" Rachel si hřbetem ruky utřela nos. "Já... řekla jsem mu o tom. Řekla jsem mu, kde je tábor. Mučil mě. Omlouvám se." Ta poslední dvě slova jen zašeptala, ale já je slyšela. Zalapala jsem po dechu. On jí mučil? Bozi... "Rachel," vydechla jsem, "to nevadí, žes mu to řekla. Nemělas na výběr. A... co jsi mu přesně řekla?" "Že je tábor v Americe v New Yorku u zálivu Long Island. To jsem mu řekla. Annabeth, co když jsem přivedla tábor do nebezpečí? Kvůli mé slabosti? Ale... aspoň neví o táboru Jupiter. Podařilo se mi to utajit. Stejně tak, i kteří kouzelníci přišli k nám do tábora. Myslím Weasleyovy." Odpověděla. Bylo na ní vidět, že je bezmocná a zoufalá, ale to by v její situaci byl snad každý. Pak se její koutky mírně zvedly nahoru. "A asi jsem ho trochu naštvala." přiznala pobaveně. Povytáhla jsem obočí. Teď už se plně usmívala. "No... když se mě poprvé zeptal na jméno, odpověděla jsem, že se nebudu bavit s někým, kdo nemá nos." A v tu chvíli jsme obě dvě začaly smát. Nikdy jsem Voldemorta neviděla, takže jsem se musela zeptat. "Počkej, on nemá nos?" Zeptala jsem se, když jsem se přestala smát. "No... samozřejmě, že nějaký má. Jenže jeho nos... úplně mu splývá s obličejem, až vidíš jen nosní dírky." Usmála se. Pak jakoby si na něco vzpomněla zvážněla. "Hm... Annabeth, nevšimla sis poslední dobou, že by se Nico choval... jinak?" Svraštila jsem obočí nad její otázkou. "No... ne. Jen se víc otevřel a není pořád ve stínech. Proč?" Rachel si skousla spodní ret. "Já... slib mi, že to nikomu neřekneš." Přikývla jsem. Vůbec jsem nevěděla, o co jde. "Ptal se mě co vím o Nicovi. Pro-protože je to jeho bratr." Vydechla urychleně. Vykulila jsem oči. Nico a bratr Voldemorta? Cože?! To snad nemůže myslet vážně. Nico nemůže být bratr Voldemorta. Na to je Nico až moc velký hrdina. Bez Nica... bez něj bychom nevyhráli. Bez něj, by se Athéna Parthenonská nikdy nedostala do tábora. Bez něj, bychom nikdy nevěděli, že máme zavřít bránu Smrti. Bez něj, by se Percy nikdy neponořil do řeky Styx, aby na sebe vzal Achillovo prokletí. Prostě nebyla žádná šance, aby byl jeho bratr. Nezmohla jsem se na slovo. Prostě jsem na ní jen nevěřícně zírala. Rachel si povzdechla a smutně přikývla. "Jo. Je to pravda. Nico je jeho bratr. Taky tomu nemůžu uvěřit." Potřásla jsem hlavou, abych si nějak srovnala myšlenky. "Ale... Nico přece nemůže být jeho bratr, ne?" Rachel jen pokrčila rameny. Pak se na mě podívala. "Ann, za chvíli se probudíš, nemáme už moc času." Vypadala vystrašeně. "Neboj Rachel. My tě odsud dostaneme. Neboj, zachráníme tě. Ok?" Rachel přikývla. "Děkuju. Ale slib mi, že to o Nicovi ostatním neřekneš. Myslím, že by to měl říct sám, až bude chtít." "Počkej, on to ví?" Nechápala jsem. Rachel se jen smutně usmála. "Jo." Pak všechno začalo černat. "My pro tebe přijdem, slibuju." Křikla jsem ještě, a pak všechno naprosto zčernalo.