Bad girl (ff Harry Potter)

Skála a moře

Ze školy jsme přijeli asi ve dvě hodiny, takže jsme šli rovnou na oběd.
V jídelně už bylo plno dětí. Když jsem vešla dovnitř, tak jsem šla rovnou k pultu. Měli jsme čočkovou polévku a rajskou. Dost divná kombinaci . Pousmála jsem se a zavrtěla hlavou.
,, Ahoj Isabello, kolik chceš polévky ? " zeptala se mě jedna kuchařka.
,, Já nechci polívku "
,, Ty nechceš polévku? " otočila jsem se , a spatřila paní Coleovou [Koleovou], ředitelku sirotčince, která toho tady už zažila hodně. Byla totiž hrozně stará. ,, Jsi stejně vybíravá jako tvůj děd. "
Děd? Jaký děd?
,, Mě čočková polívka nechutná. "
,, Tak to máš smůlu. " řekla a usmála se. ,, Sáro, nandejte jí velkou porci " a podívala se směrem na kuchařku, která se mě předtím ptala.
Nemohla jsem nic dělat, a tak jsem si vzala polívku i rajskou.
,, V polovině prázdnin , takže za měsíc pojedeme na výlet. Pojedeme se podívat na tu kamennou skálu u moře. " pronesla Coleová .
Zase na skálu. To se nemůžu dočkat. Už jsem tam byla nejmíň šestkrát. Když jsem dojedla, tak jsem šla na pokoj. Měla jsem nejmenší pokoj až v posledním patře. Byla tam postel skříň s mými věci a parapet , na kterém jsem měla položené mušle. Nevím proč jsem si je tam dala, ale z ozdoby tam nebyly.
-
-
Uběhly asi tři týdny a já byla stále zavřená v mém pokoji. Ven jsem mohla jenom na snídani, oběd a večeři. Neměla jsem tu žádné kamarády, protože se mě všichni báli a měli ze mě respekt. Jsem totiž moc neposlušná a divná podle Coleové. Ale neposlušná, to opravdu jsem. A taky jsem párkrát někomu něco vzala a použila na ně mé schopnosti. Třeba například když mě jednou Thomas naštval zvedla jsem ruku a začala ho škrtit, a ani jsem se ho nedotkla. Nechápu, jak jsem to dokázala.
,, Jsi výjimečná jako jsem kdysi býval i já!" pronesl neznámý hlas, a tak jak rychle přišel, tak i odešel.
,, Je tu někdo? " zeptala jsem se. Ale byla jsem tu sama.
Stále mi ale vrtalo hlavou to, co řekla Coleová.
On tady snad byl i můj děda? Já mám dědu? ............. No samozřejmě že jsem musela mít dědu, jinak bych přece nežila. Ty blbko! Okřikla jsem sama sebe.
-
-
Dny utíkali jako voda, a my měli už zítra jet na výlet. Sice nevím jestli se tomu dá říkat výlet, když nás nepustí ani do vody. Nesmíme si odtamtud nic odvézt, ale nebýt toho, že tam jezdíme, tak bych asi neměla ty mušle. Zase jsem se zamyslela...
Proč mám na okně ty mušle? Pro ochranu? Aby se ke mě nikdo nedostal?
A jak jsem takhle přemýšlela, vzpomněla jsem si na rozhovor s Coleovou před šesti lety, když jsme se vrátili z výletu : ,, Isabello, proč máš na okně ty mušle?" zeptala se. ,, Já nevím. Kdy si pro mě přijdou moje rodič...." ,, Jsi stejná jako tvůj děda. Stejně podivná, stejně přihlouplý otázky." dořekla a dala se na odchod. Já se na ni jenom koukala. ,, Jo a tvý rodiče se nevrátí." podívala se na mě a mé mladší já mělo slzy na krajíčku. ,, Nikdy !" zařvala a bouchla dveřmi.
V té době jsem ještě neměla rozum. A šla jsem radši spát.

Dalšího dne jsem se probudila časně ráno, oblékla jsem se a vyrazila na snídani. Za půl hodiny už byla jídelna plná k prasknutí. Coleová vstala a spustila:
,, Jak všichni víte dnes jedeme na výlet. Dobře se oblečte, je tam totiž zima a jděte sem do jídelny. A až tu budete všichni vyrazíme."
Hned jsem odešla. Převlékla jsem se a seběhla schody. V jídelně jsem byla první. Čekala jsem na ně asi hodinu. Párkrát jsem přemýšlela že odejdu, ale nechtěla jsem dostat vynadáno od Coleové.
,, Tak děti můžeme vyrazit" pronesla tím jejím slaďoučkým hláskem. Ze sirotčince jsme šli na vlak, nasedli jsme a jeli.
Po hodině jsme dorazili do cíle. Byli jsme v nějaké vesnici a museli jsme ujít ještě 5 kilometrů abychom byli u moře. Kdybych tam šla sama určitě bych tam byla za kratší dobu než padesát minut.
,, Tak a jsme tady. Rozdělíte se do trojic a každá trojice si to tady prohlédne, a až si to prohlédne vrátí se zpátky. Rozuměli jste mi?" řekla Coleová, když jsme dorazili. Na to se hned všechny děti začali rozdělovat, hádat se a prostě tam byl neuvěřitelný hluk. Já jsem jenom stála a čekala až ke mě někoho přiřadí.
,, Je někdo sám ?" Zeptala se a podívala se po dětech. Když uviděla mě, tak zase spustila: ,,Sama je samozřejmě Isabella...." všichni se na mě otáčeli, ale já o ně neprojevila zájem. ,, Takže Thomas a Alenka půjdou k ní." ukázala na mě a přiběhli ke mě Thomas a nějaká malá holka. A tak jsme se vydali na prohlídku. Moře bylo velmi rozbouřené. A skála? Ta byla pořád stejná. Ale mě na ni něco nesedělo. Když jsme k ní přišli cítila jsem okolo ni nějakou podivnou sílu. Magii. Ale nic takového neexistuje. Ve skále byla jeskyně.
,, Chcete se tam jít podívat?" zeptala jsem se jich.
,, Jo!" vyhrkla holčička. A tak jsme šli.
,, Hej. Ty ! " zakřičel Thomas. Podívala jsem se na něj s výrazem: jako co křičíš ?
,, Co je?" zeptala jsem se ho s klidem v hlase.
,, Co nám chceš udělat, když nás sem vedeš?" otázal se mě se strachem v hlase.
,, Já? Nic" mísil se ve mě vztek. Jen jsem čekala kdy vybouchnu.
,, Jo ty náno blbá!" tohle bylo už dost.
,, Nebudeš na mě řvát ty šmejde!!!" zařvala jsem na něho. V tom se začala hora kácet k zemi. Začali na nás padat kameny. Běžela jsem pro holčičku a když jsem ji chytla vytvořila jsem nad námi štít. Thomas se k nám rozběhl, ale nohou šlápl mezi dva kameny a noha mu tam uvízla.
,, Pomóóóc!!" zakřičel. Ohlédla jsem se na něho. Po tvářích mu tekly slzy. Škodolibě jsem se na něj usmála. Holčička se mi vytrhla z ruky a utíkala ven.
,, Notak pomoc! Isabello!! " znovu na mě zavolal. Pomalu jsem otočila hlavu a chtěla mu pomoc, ale pokazil si to. Neměl na mě nadávat a já ho už konečně chtěla vidět mrtvého.
,, Přeju pěkný zbytek života!!!" zavolala jsem na něj. Z jeho výrazu jsem poznala že nechápe co tím myslím. A tak jsem mu to vysvětlila:
,, Zemřeš šmejde!!!" naposledy jsem se na něho podívala a běžela ven. Stihla jsem to jentaktak. Když jsem totiž vyběhla ven, jeskyně se zapečetila. Thomas byl mrtvý. Necítila jsem žádný pocit viny,smutek, spíš mi bylo do zpěvu.
Coleový jsem to vysvětlila jako nešťastnou náhodu. A hned jsme jeli zpátky.
Konečně jsem si ten výlet užila.

Tak konečně jsem napsala druhou kapitolu . Má okolo 1120 slov. A chtěla bych vám poděkovat za všechny vote ★. Jste úžasní. Budu ráda za nějaký pěkný komentář a taky za nějakou tu kritiku (nikdo není dokonalý), ale vy jste dokonalý! Už nevím co psát, ale moooc moooc děkuju!
Mám vás ráda. ❤