UNTIL DAWN - Rok poté

Kapitola 2

"Ten jediný a nefalšovaný."

"Jsi naživu." byla jsem ještě pořád v šoku.

"Jo." Řekl a já pociťovala strašnou potřebu ho obejmout.

"J-Jak?" Řekla jsem a zatímco jsem si kousala ret.

"Můžu jít dál?" Řekl zatímco jsem se mu dívala do jeho smaragdově zelených očí; přesně ten stejný odstín jako jsou moje.

"Jo..." zamumlala jsem a ustoupila jsem na stranu a nechala ho vejít dovnitř.

Vešel dovnitř a posadil se na gauč přesně na místo kde jsem předtím seděla já.

"Hezký pyžamo." podotkl a já se hned podívala dolů

Měla jsem na sobě svoje oblíbené pyžamo. Bylo růžové z černými pruhy, ale co je nejdůležitější, dala mi ho Hannah před třemi roky k narozeninám.

"Díky." řekla jsem zatímco jsem si sedala na gauč, ale s troškou odstupu od něj.

"Takže, Asi je tu pár věci které bych měl vysvětlit, huh?" řekl a já přikývla.

Bože, vypadal tak normálně. Bylo to skoro stejné jako před tím než Hannah a Beth zmizeli. Ten Josh mi chybí. Ten Josh který mě uměl rozesmát, ten Josh který tu byl vždy pro mě, ten Josh kterého jsem-

"No potom co mě Mike nechal v té malé chatě přišlo Wendigo a odtáhlo mě do dolů." začal Josh a přerušil mi myšlenky

"Zranilo mě to docela dost, ale nezabilo mě to. A pak z ničeho nic to odešlo a šlo to po někom jiném." pokračoval

"Po Chrisovi a ... tom chlápkovi s plamenometem..." Řekla jsem a zase jsem se začala cítit trochu špatně že jsem ani neznala jméno člověka který kvůli nám obětoval svůj život.

"Po Chrisovi?" Zeptal se Josh překvapeně.

"Jo... Když se dozvěděl o wendigo řekl že tě nemůže nechat umřít."

To vykouzlilo Joshovi na obličeji jeden z těch jeho úsměvů.

"Každopádně... Dopotácel jsem se zpátky do chaty a tam jsem se zabarikádoval. Pak už jsem jen čekal a čekal dokud nepřišli nějací lidé a nenašli mě. Řekli mé rodině o všem a mojí rodiče trvali na tom že nikdo nesmí vědět o mém přežití. Potom jsem začal navštěvovat psychologa který mi hodně pomohl. Beru teď pár léků, ale doktor tvrdí že za pár měsíců už je nebudu potřebovat." řekl Josh po chvíli.

"Wow..." zašeptala jsem.

"Jo."

Chvíli jsme na sebe jen hleděli než jsme zase pokračovali v rozhovoru

"Ale hlavní důvod proč jsem přišel je protože bych od tebe potřeboval laskavost"

"Laskavost?" zeptala jsem se opravdu překvapeně.

"Jo... Víš potřeboval bych aby jsi shromáždila ostatní a já bych jsem jím konečně mohl omluvit a potom už ode mě budete mít navždycky pokoj." řekl

Tak Dobře."

"Vážně? Díky Sam..."

"Joshi..?" Řekla jsem po chvíli.

"Ano?"

"Proč jsi přišel zrovna za mnou?"

Usmál se a přisednul si blíž ke mě.

"Protože myslím že tobě dlužím největší omluvu Sam. Ty jsis nic z toho nezasloužila"

"Mohla jsem ten prank zastavit Joshi" vzpomněla jsem si na tu noc a začali mi z oči téct slzy

"Ale aspoň jsi se na tom nepodílela."

"Chris taky ne, tak proč si největší omluvu zasloužím zrovna já." zeptala jsem se.

"Samantho vždycky jsi pro mě byla jedinečná." řekl a pomalu mi z obličeje utřel slzy.

A já z toho trochu roztřásla, ale ne protože bych se ho snad bála.

"Ok. tak mi zavoláš až se se všemi domluvíš?" zeptal se a vstal z gauče

"Ok..." odpověděla jsem a můj hlas se znovu třásl.

Z důvodů který jsem nemohla vysvětlit jsem ho nechtěla nechat odejít. Znovu jsem ho našla a nemohla jsem ho nechat zmizet. Věděla jsem že bych něco takového neměla cítit k někomu kdo si na nás nachystal tak zvraceny prank který nás skoro stál život, ale nemohla jsem si pomoct.

"Joshi." Řekla jsem z důvodu abych ho zastavila zatímco mířil ke dveřím.

Otočil se a podíval se na mě.

"Jsem opravdu ráda že jsi naživu." vyhrkla jsem v momentě.

A on se jen usmál

"Dobrou noc Sam. Dobře se vyspi." řekl těsně před tím než za sebou zavřel dveře.

Jak jsem zírala na ty dveře něco mi říkalo že poprvé za dlouhou dobu se opravdu dobře vyspím