The World We Left Behind | HP fanfiction

Prolog

Starodávný příběh už dovyprávěl

Vše o dávno mrtvých hrdinech

O hrdinech, kteří položili své životy

V hluboké minulosti v krutých bitvách

Nikdo už neví o jejich činech

Nikdo nevzpomíná na jejich jména

Dávno zapomenuta je vzpomínka

Mrtvi jsou hrdinové minulosti

(Salamandra, Twilight Of Legends)

---------- ~•~---------- •○• ---------- ~•~----------

.:: 24.prosince 1999; Ministerstvo kouzel, Velká Británie ::.

Hodiny na kostelní věži ukazovaly přesně dvě minuty po půlnoci, když se zadýchaný pan Green prohnal hlavním sálem ministerstva kouzel. Strážného u dveří pozdravil jen lehkým mávnutím ruky. Neměl čas na zbytečné zdržování, už tak šel do práce pozdě.

„Nono, snad nehoří," smál se mu Joe. „Taky ti přeju hezké Vánoce!"

„Jo promiň. Šťastný a veselý," zavolal za ním.

„Nemáš tolik pít!" dobíral si ho ještě.

Na to už pan Green nijak neodpověděl. Joea Scanlonea znal už několik let a tak věděl, že neexistovalo nic, co by jeho škodolibost třeba jen trochu zmírnilo. Byl to starý zapšklý stařík, kterému už na světě nezbylo nic, z čeho by se mohl radovat. Neměl žádné děti a jeho manželka umřela před dvěma roky během druhé kouzelnické války. Od té doby byl na všechno sám. Na uklízení i vaření, usínání i probouzení.

Občas ho Larry litoval. Ale dneska ne.

Tlačítko u výtahu se mu podařilo zmáčknout až napotřetí, tak moc byl rozrušený. Když se pak k němu kabina se značným rachotem přiřítila, byl vevnitř dříve, než se dveře vůbec stačily pořádně otevřít. Naštvaně tloukl do ovládacího panelu. Zákon schválnosti! Ten starý křáp si musel vybrat své nejhorší chvilky, zrovna když se mu to nejmíň hodilo!

„Jestli mě vyhodí, jestli mě vyhodí..." šeptal sotva slyšitelně, aby alespoň trochu zmírnil své napětí, třebaže to mělo přesně opačný účinek. „Tak moc jsem dřel, prosím... Přidej, rachotino!" vykřikl a naštvaně kopl do nejbližší stěny. Ani to mu však nijak nepomohlo.

„Odbor záhad," oznámil známý hlas.

„Konečně," utrousil jedovatě a následně se jako rychlá střela vyřítil kupředu. Už za běhu vytáhl z kapsy hůlku, aby se pak nemusel zbytečně zdržovat s formalitami. Když pak vešel do důvěrně známé kruhové místnosti, ani na moment nezaváhal, a okamžitě se vydal ke dveřím po své levé ruce.

„Promiň, za to zpoždění, Bobe. Trochu jsme se s Mary zdrželi v Děravém kotli. Znáš to. Zítra odjíždí za rodiči do Irska," řekl namísto pozdravu a už se hrnul k zadní části místnosti. Hodinky na jeho ruce ukazovaly přesně čtvrt na jednu. „Máš to u mě. Ale byl tu klid, ne? Stejně nechápu, proč ministr na tom hlídání tolik trvá...Jo, a abych nezapomněl, veselé Vánoce."

Dlouho čekal, že na to jeho kamarád nějak zareaguje. Vlastně si dokonce myslel, že si ho kvůli té zmínce o Mary bude dobírat, jak to ostatně dělal vždycky, kdykoliv se o ní jen slůvkem zmínil. Nic takového se však nestalo.

„Ty asi dneska nemáš moc dobrou náladu, co?" škádlil ho. Veškerý jeho smysl pro humor byl ale okamžitě tatam, když se na něj konečně podíval. Jen tak, jako by nic, postával v samotném středu velké kruhové místnosti se zrakem upřeným k samotnému oblouku. Nemohl si pomoct, z toho, co viděl, se mu zhoupl žaludek.

Trvalo skoro minutu, než se úplně vzpamatoval. Věděl, že to nemusí nic znamenat. Třeba si ho prostě jen nevšimnul. Pozdravil ho tedy znovu. Ani tentokrát se však nedočkal žádné reakce. A i když Larry nevěděl proč, už tehdy to cítili v kostech - něco bylo špatně. „No tak, padej odtamaď. Není to bezpečný..." zkusil to ještě.

„Slyšíš je, Larry? Slyšíš všechny ty hlasy?" odpověděl zastřeným hlasem Bob. „Jsou tak krásné."

„O čem to mluvíš? Jsme tady sami, no tak, chlape, podívej se!"

„Nenene! Poslouchej!" vyhrkl nedočkavě. „Jsou jich tu stovky, možná tisíce. Řvou jeden přes druhého."

Larry jej vyděšeně pozoroval. Neměl zdání, o čem to jeho kamarád mluví. Za to si však byl jistý, že ať už se s ním děje cokoliv, může za to ten zpropadený oblouk. Takhle on na lidi prostě působí, nějakým zvláštním způsobem je táhne k sobě. Nikdo neví, co je zač, ani odkud se vzal.

Všichni pracovníci odboru záhad museli projít speciálním psychologickým výcvikem, aby mu byli schopni alespoň částečně odolávat. Pokud si Larry dobře vzpomínal, tak Bob patřil odjakživa mezi nejlepší z nejlepších. Něco obyčejného by ho rozhodně neskolilo.

„Hele, kamaráde, můžeš jít sem? Chci ti něco ukázat." Ale on mu na ten jeho laciný trik neskočil. Co víc, dokonce se ani neohlédl. Byl jako zhypnotizovaný.

„Víš co je za tím závojem? Víš co je na druhé straně?"

Larry Green mlčel. Samozřejmě, že to nevěděl. Nikdo to nevěděl. Bylo sice evidováno několik případů, kdy člověk prošel skrz, ale pokud mu bylo známo, neexistoval nikdo, kdo by se z druhé strany vrátil. Proto se mu také říkalo oblouk smrti. Představoval jednosměrnou jízdenku do pekla. Nebo minimálně do světa mrtvých.

„Co kdybys mi to pověděl tady, kámo?" zkusil to znovu. „Dáme si kafe a všechno bude zase fajn."

„Prázdnota," odpověděl klidně Bob. „Mrtvé duše, které čekaj."

„A na co?"

Robert Walters se poprvé za celou tu dobu ohlédl za svým kamarádem. Ten, sotva vša spatřil jeho výraz, polekaně ustoupil o několik kroků vzad. Myslel si, že je připravený na všechno, ale to, co spatřil, skutečně nečekal. Děs a hrůza, které ho pohltily při pohledu do jeho prázdných očí, se snad ani nedaly pospat slovy.

„Až je někdo pustí na svobodu."