Draco/Hermiona-Údajně smrtijedem

Údajně smrtijedem..

,,Jak chceš tohle prosím tě řešit s klidem?!'' slyšela zpoza rohu hádat se své dva nejlepší kamarády.

,,Musíme!'' řekl ten s brýlemi na nose.

,,A to proč? Jestli máme pravdu, tak nás dřív nebo později stejně všechny zabije!"

Tohle už nehodlala poslouchat, otočila se na patě a zmizela v nejbližší učebně. Práskla dveřmi a opřená o masivní dřevo se svezla k zemi. Stále věřila, že se změní. Že snad dokonce..Nikdy se nezmění! Povzdechla si, setřela slzy a prudce otevřela dveře na chodbu..

Na večeři neměla ani chuť, ani náladu, i když jedla naposled ráno. Do společenské místnosti došla pomalým, nudným krokem a doufala, že nebude muset podstoupit to, co včera, avšak Harry s Ronem už na ni netrpělivě čekali.

,,Hermiono, kde si celý den? Už na Tebe čekáme skoro hodinu. Slíbila si, že přijdeš na večeři. Musíme to znovu celé probrat." povzdechla si. Sedět tady zase do dvou hodin do rána a poslouchat, jak uráží jedinou osobu, na které jí teď asi doopravdy záleží- děkuji nechci.

,,Nemám na to náladu." odpověděla stroze. Chlapec s rezavými vlasy vyskočil na nohy.

,,Tak ty nemáš náladu? Myslíš, že já rád sedím do noci v titěrném křesle a vesele si povídám o tom posraném smrtijedovi?!

Jde o naše bezpečí! O tvoje bezpečí, copak jsi snad úplně blbá!"

,,Nevíš jistě jestli je smrtijed." bránila blonďáka až snad s přehnaným klidem.

,,Nebuď naivní, prosím tě, vždyť je to kapucák už od pohledu a-" jeho monolog ukončila svou dlaní na jeho tváři. Když jí došlo co právě udělala, ruku okamžitě stáhla.

,,Rone, já-"

,,Vypadni!" zařval. Harry stál v pozadí a popravdě, vypadalo to, že se chystal něco říct. Usmála se na Harryho a ladným krokem se vydala k obrazu buclaté dámy. Nevěděla kam přesně má namířeno. Zastavila se u schodů na astronomickou věž. Několika rychlými kroky se dostala až nahoru a stiskla studenou kliku. V místnosti bylo prázdno, přesně tak, jak předpokládala. Pomalu došla doprostřed a až tam nechala volný průtok slzám, které doprovázely tiché vzlyky. Po chvíli ji začala být zima, jenže to ji trápilo ze všeho nejmíň. Za sebou totiž uslyšela kroky.

Nebylo se kam schovat, takže se snažila ukrýt v rohu místnosti, kde by si jí logicky nikdo nemusel všimnout. Slyšela zavrzání a poté i hlasité bouchnutí dveří, když někdo vešel dovnitř. Zalapala po dechu. Bledé dlaně se chytily studeného zábradlí a po chvíli spatřila záplavu vlasů. Musí z celé školy potkat zrovna jeho? Sakra!

'Naprosté ticho Hermiono, rozumíš, naprosté ticho!' říkala si v hlavě pořád dokola. Přikryla si ústa rukou a snažila se nepozorovaně dostat ke dveřím. Po třech opravdu tichých krocích si to rozmyslela. Slyšela jak blonďatý mladík..to snad- pláče? Malfoy a brečet?

I když se jí myšlenka smrtící kletby, která by mohla přijít po tom, co udělá, nelíbila, srdce jí nedovolilo, aby se zastavila.

Opatrně došla k jeho zádům a něžně ho objala. Polekaně sebou trhnul, ale když spatřil hnědé nepoddajné kadeře, uvolnil se.

Nevěděl proč, ale téhle otravné nebelvírské vševědce věřil. Tiše vzlykal do jejího hábitu a přemýšlel, co se bude dít po tom.

Byl člověk, měl přece právo brečet! A v jeho situaci? Celý týden ho otec nutí příjmout znamení. On se může jen nemožně vymlouvat a oddalovat to. Ze všeho nejmíň chtěl Voldemortovi dělat ocas. O tec mu celý život vštěpoval, že být Malfoy, znamená být někdo a přitom byl sám jen hloupý poskok. Jelikož byl hluboce ponořen do všeho toho přemýšlení, neuvědomil si, že mezi jeho vzlyky jsou zapleteny ještě jedny, cizí. Silně pochyboval, že by ho litovala až s takovou mírou. Přesně takhle to bude, jen se oba dva vybrečí tomu druhému na rameno a všechno bude jako dřív. Nemohl by nikoho, dokonce ani Hermionu Grangerovou vystavit nebezpečí, které hrozilo každému, kdo se k němu vůbec hlásil. Najednou se odtáhl a na jeho tváři se odráželo překvapení, když měla doopravdy tváře mokré od slz. Nepatrným pohybem ruky ji zbytky emocí třpytících se na lících otřel.