"Stark je schopen Vám pomoci." informovala nás Hillová.
"Neříkala jste, že nechce být rušen?" tázavě jsem povytáhl jedno obočí.
"Když mi Jarvis nastínil situaci, omluvil jsem se, že tohle nepočká. Podle všeho máme před sebou Struckerovo dítě, je stejné jako Maximovi. To jsem jediný, kdo si toho všiml?" očekával jsem, že Stark bude nepříjemně sarkastický jako vždy, ale tentokrát měl pravdu.
"To není možné. Ultron zabil Struckera a my zničili Hydru, je vyloučené, že by to bylo Struckerovo dítě, Starku." odpověděla Romanovová a otočila se k otevírací plošině vznášedla.
"Tak co to podle tebe má být?" otázal se Tony, když se za ním plošina zavírala.
"Vím jedno, za chvíli to zjistíme." Nataša se uchechtla a dále se věnovala pilotování.
"Nataša zůstane ve vznášedle a ze zhora nás bude krýt, já a Stark půjde dovnitř. Ta holka bude nebezpečná."
---Později v Dublinu---
"3 minuty, všichni na svých místech. Nezapomeňte na jediné-tu holku chce dostat živou." zavelil jsem a pohlédl na Starka a Natašu.
"Rozkaz, Captain." zasmál se Tony a vyletěl ven.
Neslyšitelně jsme se blížili k jejímu úkrytu, byli jsme blízko a já vykopl dveře. V místnosti byl neskutečný chlad a všude byl led, jenom nás Frost zpatřila, šlehla po nás ledové hroty a začala utíkat. Byla ještě rychlejší než Maximoff, ale ten byl od začátku nepřítel. Frost mi nepřišla jako nepřítel. Spíše nevěděla, co si se sebou počít. Rychle jsme se Starkem vydali za ní, když jsme ji našli vypadala strašně. Byla shoulena v koutě s koleny přitiskutými s obličeji a kolem ní trčely ze země ledové hroty.
"Nejsem nepřítel. Neubližujte mi," zašeptala téměr neslyšně. "Prosím." dodala vzápětí, více na hlas a s odkrytým obličejem.
"Jednoho ledového obra jsme si už užili až, až. Myslím, že jí nebudeme věřit." řekl Stark s jeho obvyklým lhostelným tonem hlasu. Ale já byl přesvědčen o opaku. Děvče si znovu přitisklo kolena k obličeji.
"Tak odstraň ty hroty a nic se ti nestane. Sám se o to postarám." jak jsem dopověl svá slova, dívka natáhla ruce a hroty zmizely. Hodil jsem si štít na záda a pomalými kroky jsem šel k té hromadě neštěstí, která seděla v koutě.
"Jsi v relativním bezpečí, pojď a nic se ti nestane." s koncem věty jsem ji podal pomocnou ruku. Frost ruku přijala a zvedla se.
Tak a tady vše začíná. Snad se Vám prozatímní vývoj povídky líbí.
