New Beginning || Drarry ✓

2. kapitola

„Taky tě rád vidím," poznamenal Potter s úšklebkem a posunul si na nose obdelníkové brýle. Potom klesnul na bobek ke svému psovi a podrbal ho mezi ušima. Ten na Draca stále vesele plazil jazyk a vrtěl huňatým ocasem. „Za to přepadení se fakt omlouvám, nevěděl jsem, že ho tak... upoutáš," prohlásil pobaveně a stále sledoval Malfoye v mudlovských světle modrých džínsech, mudlovském šedém kabátu, světle modré zimní čapce s kšiltem a šedých vyšších mudlovských botách na maličkém podpatku ani ne centimetr vysokém, jak ze sebe oprašuje sníh a bolestivě křiví tvář.

„Jasně, radši tu nestvůru drž ode mě dál," zamumlal vztekle Draco, ale jeho hlas ten tón jaksi postrádal a byl spíše podbarvený bolestí.

„Seš fakt v pohodě?"

Malfoy se přestal oprašovat a zabodl do Pottera nevěřícný pohled. „Opět tvůj záchranářskej komplex, Pottere?" rýpl si do něj.

„Ani ne, ale vím, že naražená kostrč fakt bolí," přiznal a přimhouřil oči.

„Bolí to jako svině, to si chtěl slyšet?" zamumlal vztekle Malfoy a znovu propálil bílého psa vražedným pohledem.

„Hele, vidím, že se nemůžeš skoro hnout. Nehraj si na hrdinu a pojď se mnou. Dám ti na to obklad a nějakej prášek na bolest. Bydlím kousek," pomalu se postavil Potter a palcem ukazoval někam za sebe. Draco usuzoval, že tam někde asi má byt.

Chtěl tenhle návrh ihned zamítnout, ale jakmile se maličko pohnul a z dolní části zad mu vystřelila bolest, zamrzla mu slova na jazyku.

„A nemůžeš prostě použít nějaké kouzlo?" zamumlal nakonec tiše, skoro rezignovaně, s pohledem upřeným na zledovatělou cestu.

„Promiň, Malfoyi, ale hůlku už jsem neviděl dobrých deset let a nehodlám s tím začínat. Buď tu nabídku ber, nebo nech být," pokrčil Potter naproti němu rameny, když zvedl hlavu. On sám kouzlo riskovat nehodlal, protože si žádné pořádně nepamatoval a nechtěl nic zvorat. A nakonec, neměl ani hůlku. Jeho vlastní blbost, že ji zapomněl.

S povzdechem nakonec tedy přikývl. „Fajn."

„Fajn," pousmál se Potter a přešel k němu, aby ho oparně uchopil kolem pasu a pomohl mu tak s chůzí. „Věř mi, že mi to nedělá žádné potěšení, tě takhle ztrapňovat," zamumlal, když mu Draco přehodil paži přes ramena, pro lepší rovnováhu a začal se opatrně belhat vpřed, vedený Potterovou rukou.

Potterův pes, Andy, kolem nich nadšeně poskakoval.

„Nevím, co to s ním je. Většinou na každého vrčí a nenechá na sebe šáhnout. Seš snad první, ke komu jde dobrovolně," zabručel cestou Potter, když sledoval svého skotačícího psa před nimi.

Andy se proháněl zasněženým parkem a snad naschvál se válel na každém místě, kde byla kopa sněhu. Draco nad tím jen v duchu vrtěl hlavou.

„Je to bestie chlupatá! Jak dlouho tohle potrvá, sakra? Bolí to jako prase!" držel se volnou rukou sám za místo v oblasti kříže a snažil se nesykat při každém kroku.

„No, do tří týdnu by to mělo odeznít, ale..."

„Cože? Tři týdny?! Děláš si ze mě prdel?!" zaúpěl blonďák nahlas, až se po nich Andy ležící ve sněhu podíval.

„Může to být ale i dřív. Někoho to bolí jen tři dny, někoho týden, někoho tři týdny. Je to různé. Dám ti na to v bytě teplý obklad a prášky na bolest a ono to půjde, uvidíš. Maximálně ten první den proležíš," trhnul Potter lehce rameny.

„A to seš jako co? Lékouzelník?"

„Něco takového," přikývl Potter s pobaveným úsměvem.

Poté cesta už proběhla v tichosti, aby se Draco mohl soustředit na chůzi. Když došli k vysoké bytovce, děkoval Potterovi, že bydlí v baráku, který nemá k hlavním dveřím schody.

Nastoupili do výtahu a Potter zmáčknul číslo dvacet jedna.

„Bydlíš snad v posledním patře?" nedokázal si Draco pomoct a opět si trochu rýpnul. Chybělo mu to.

Potter po něm hodil zmateným pohledem, než odpověděl. „Ne, v předposledním."

Draco na to nic už neřekl, protože Potter to zřejmě nepochopil. Společně se psem vystoupili po otevření dveří z výtahu a Potter je dovedl ke dveřím s číslem 127 a z kapsy u džínů vytáhl klíče.

Odemkl byt a nechal Draca vbelhat dovnitř. Blonďák se udiveně rozhlédl.

Na to, že tam bydlel ten mizera Potter se psem, to byl byt velký, prostorný, luxusní a fakt dobře vybavený a uspořádaný. Jak si všiml, vše mělo svůj řád, i když on sám by kolikrát něco šoupnul jinak.

„Běž dál, já jen vypucuju v koupelně Andyho," řekl mu Potter za zády, když se opatrně zul a sám zalezl do prvních dveří společně se psem.

Draco tedy nejistě dokulhal do obývací části spojené s kuchyní. Oboje od sebe bylo odděleno masivním pultem, který se do interiéru perfektně hodil. Musel uznat, že Potter měl na chlapa prostě vkus, teda pokud mu to nezařizoval architekt.

Přesunul se pohledem do obýváku, kterému vévodila obrovská pohovka do ú šedobílé barvy a obrovská plazmová televize. V rohu místnosti stál dokonce falešný krb, ale jinak celou jednu stěnu pokrývala celostěnová francouzská okna od země až po strop.

Draco neodolal a pomalu se dostal až k jednomu z nich a zadíval se na výhled před sebou. Byla to prostě nádhera. Vše moderní a opravdu pěkné. Takové, jako to chtěl vždy on sám. Jen ne v mudlovském Londýně. I když, on si taky nemohl stěžovat.

Do místnosti přiběhl už suchý pes a ulehl do svého pelechu vedle falešného krbu. Hned poté do obývacího pokoje vešel i Potter jen v džínách a tmavě zeleném nátělníku s vyhrnutými po lokty rukávy.

„Vím, že ten výhled je uchvacující, ale je tu celkem teplo, měl by ses vysvléct," kývl na něho a postavil v kuchyni vodu na čaj. Draco ten vynález znal. Mudlové mu říkali varná konvice. Mělo to vařit vodu. A ono to opravdu fungovalo.

Pomalu tedy přikývl a začal se svlékat z teplého kabátu, šály a čepice. Rukavice strčil do kapsy od kabátu a čepici do rukávu, jak byl zvyklí. Vše pomalu donesl do předsíňky, než se vrátil zpátky jen v bílé košili a džínech.

„Ten výhled je opravdu fascinující," přiznal nakonec a nejistě postával mezi kuchyní a obývákem. Nebyl si jistý, na co všechno ty věci v kuchyni jsou, ale asi nějaký účel měli. Jinak by je tam Potter přece neměl.

„Řekl bych ti, aby ses posadil, ale teď by to asi nebyl moc dobrý nápad," omluvně se na něj Potter usmál. „Nejlepší by bylo, kdybys dal dolů ty džíny a lehnul si na břicho tam. Dám ti na to ten obklad. První pojď ale zapít prášky."

Draco se pomalu tedy přesunul k Potterovi a nedůvěřivě si změřil malou růžovou skoro kuličku. „To má jako pomoct?" povytáhl obočí.

_____________________________

Zdravím, 

tak tady je druhá, tentokrát už delší, kapitola. Moc děkuji všem, kdo zanechali u minulé kapitoly komentář nebo hvězdičku. Moc si toho vážím! :)

Každá hvězdička či názor potěší. :)