The Last Room Number 42 || Larry || KOREKCE ✔

29.

"Co budete dnes dělat?" zajímalo Anne na snídani. Podíval jsem se na Nialla, kterej jen pokrčil rameny a potom na Harryho, kterej se na mě-z neznámýho důvodu-culil jako idiot.

Už uběhla nějaká doba, a začal Srpen. Půlka Hawaie v háji a já si jí ani pořádně neužil.

Harry většinu času pracoval a tak jsme si dali jen občasnou pusu nebo si i s Niallem pustili film. Jinak nic. Všechen svůj čas jsem tedy dal Niallovi, mamce a Anne. Obě byli spokojené a já trochu zklamaný, že s náma není Harry, ale jinak to ještě šlo.

Ale aspoň mě Harry vzal na odstranění toho děsného tetování. Sice to bylo dost drahý a já málem Harryho zabil pohledem, protože to za mě zaplatil, ale alespoň byla moje ruka zase krásně čistá.

Pořád nevím o čem se Harry bavil s mojí mámou. Niall nic neví, nebo mi alespoň nic nechce říct.

Stejně tak jsem nikomu neřekl o tom nedávném incidentu, kde jsem se cítil jako vražděnej. Bylo to prostě v mé hlavě, ani tak by mi nikdo nevěřil.

"Ještě něco vymyslíme." pokrčil jsem rameny a otočil se zpět na Harryho. Jeho úsměv mi opravdu náháněl strach. "Co?" šeptl jsem.

"Nic." zakroutil hlavou a pokračoval v jedení. Tohle mnou přímo iritovalo. Bylo očividné, že má něco zalubem, ale mě se prostě nic neřekne.

"Neser mě." zasyčel jsem. Poslední dobou se hodně rychle naštvu, protože mě hrozně štvě, že na mě nemá vůbec čas a před Niallem musíme dělat jakoby nic.

"Lou..." usmál se a pod stolem ke mně natáhl ruku.

"Nech toho." hodil jsem oči v sloup. "Omlouvám se, půjdu si ještě lehnout." řekl jsem mamce a Anne. Po Niallovi jsem hodil povzbudivý úsměv a odešel.

Došel jsem zpět na pokoj '42' a lehnul si na svojí postel. Byl jsem unaven z toho věčného 'Potom.', 'Teď nemůžu', 'Ještě chvíli', 'Promiň, ale musím to dodělat.'

"Co ti přelítlo přes nos?" vešel do pokoje. Ani jsem se nemusel dívat, kdo. Hned jsem ho poznal podle hlasu.

"Nic." opáčil jsem.

"Louisi," povzdechl si a sedl si naproti mě. "Já vím, že na tebe nemám tolik času jako bych chtěl, ale práce je pro mě důležitá. Musím si udržet místo."

"Vždyť jo." pokýval jsem a ignorancky nad tím mávl rukou.

"Doprdele, Tomlinsone nehraj si semnou!" zasyčel a vlezl si na mě. Ruce mi přišpendlil nad hlavu a výhružně se mi díval do očí.

Nějak to nefungovalo, jelikož se mi otíral o rozkrok a to mě dost vzrušovalo.

"Líbí se ti to?" zasmál se a naschvál se na mě zakroutil.

Slastně jsem přikývl a zavřel oči. Harry mě pustil a slezl ze mě.

"Dneska jsem měl v plánu strávit celou dobu s tebou, ale když nechceš." pokrčil rameny a přemístil se na svojí postel.

V tu chvíli jsem vyletěl do sedu a překvapeně na něj koukal.

"Co koukáš?" zasmál se. "Mám zase nějakou chvíli čas než mi Liam pošle další práci."

"Takže..." nevěděl jsem co říct. Jen jsem se na něj koukal. Opravdu jen jsem čuměl.

Poslední dobou co na mě neměl čas jsem se dost užíral v myšlenkách. Bál jsem se, jak přijme moje máma informaci o mé orientaci. O tom jak to přijmou sestry. Nevěděl jsem co dělat, až se vrátíme do Londýna a budu muset zoět do školy.

Přemýšlel jsem i nad Stellou a jaký měla štěstí, že Harryho měla v té nejlepší době.

Píchlo mě u srdce. Ta holka musela bejt skvělá, nezasloužila si to. Vlastně hodně lidí, kteří takhle skončili si to nezasloužili, ale ona neměla proč umírat.

Bylo to hrozné. Usmál jsem se na Harryho a ignoroval lehkou bolest na pravém boku.

Vyskočil jsem z postele a vrhnul se mu kolem krku, až jsem nás schodil na zem a pak se to vrátilo.