I Love You! Or no?! [CZ, Niall Horan]

4. No tak jo... Stačí?

Niall:
Bylo 15:30 a já se začal bát, že Amber nedorazí. Bál jsem se, že telegram dorazil pozdě. Jinou možnost jsem ale neměl, čidlo ne, maila taky ne no a její příjmení si nepamatuju. Jedině podle něj bych ji mohl najít alespoň na Facebooku.
Vždy když se otevřely dveře, tak jsem zvedl hlavu, ale vždy jsem ji zklamaně svěsil.
Nakonec jsem přestal zvedat hlavu a jen tupě jsem zíral do prázdna.

Najednou jsem ucítil zaťukání na moje rameno. Zvedl jsem hlavu a konečně ji uviděl.

"Vypadáš unaveně." zavtipkoval jsem, když jsem viděl její rudé líce.
Hodila po mě naštvaný pohled.
"Tohle sis mohl odpustit. Běžet přes celý park kvůli tobě není žádná sranda. Doufám, že toho nebudu litovat." zašklebila se a prosadila se naproti mě.

Přiběhla servírka s pidi midi (fakt? Dost divný slovo :'D) sukýnce a v bílé zástěře.
Zářivě se na mě usmála. "Dáte si něco?" zeptala se a mě neuniklo, jak Amber protočila panenky, až se jí zasvítilo v obličeji bělmo. Koukl jsem na ni. "Já si dám jedno vanilkové latté se šlehačkou."
"Tak já totéž, ale bez šlehačky." mrkl jsem na ni. Servírka si to zapsala do notesu a odběhla, stále s tím pitomoučkým úsměvem.

"Co ten výraz?" zeptal jsem se Amber.
"Sorry, že tak mluvím, ale vypadala jako k*rva." řekla a snažila se nesmát nahlas.
Odsouhlasil jsem jí to. A zasněně se na ni podíval. Vlastně mám rád, když se Amber směje.

"Děje se něco?" zeptala se mě.
Trhnul jsem sebou. "Nene, nic." koktal jsem a ona se rozesmála. "Néé, vůbec" řekla s patřičnou ironií v hlase. Musel jsem se tomu zasmát. Byl jsem rád, že jsem potkal osobu, jakou je Amber. Osobu jako jsem já.

Čte to tady vůbec někdo? —_—
Jestli tu nebude koment, nepíšu dál! —_—
Jsem buzerant no a co -_- :DDD