Little brother (Tronnor Au)

1

Nenávistně jsem koukal na černý oblek položený na hotelové posteli a snažil se zaplašit slzy, které se mi znovu nekontrolovatelně hnaly do očí. Nebyl jsem v Austrálii od svých sedmnácti. Nebyl jsem tady od té doby, co se táta rozhodil před pěti lety odstěhovat. Kdybych tenkrát alespoň trochu tušil, že Jesseho vidím naposledy. Vážně jsem věřil tomu, že se jednou vrátím a prožijeme spolu dlouhý, šťastný život. Vždycky byl můj nejlepší kamarád, už od malička. Jen pár měsíců před tím, než mi otec oznámili, že se odstěhujeme, to přerostlo v něco víc. Ani jeden z nás nevěřil tomu, že bychom to mohli udržet dál. Na dálku. Na tak zatracenou, nesmyslnou dálku.

Nasoukal jsem se do obleku a nervózně se ošil. Pořád jsem tomu nedokázal uvěřit. Už nikdy ho neuvidím. Už nikdy spolu nebudeme mluvit přes skype. Už nikdy neuslyším jeho dokonalý hlas. Nikdy se nepodívám do jeho dokonalých, studánkových očí.

Debilní opilci za volantem.

Schovávali jsme se ve skříni, aby nás otec nenašel. Zakázal mi se s ním scházet, protože jsem kvůli němu kašlal na školu. Nebyla to pravda. Byl jsem jen zmatený a škola byla to poslední, na co jsem myslel. Bál jsem se, že mi otec ublíží, až nás najde. Musel na to přijít. Oba jsme věděli, že ven už se tak lehko nevyplížíme. Kdyby za okny nezuřila tak děsná bouřka, jistě bychom ani domů nechodili.

„Nemusíš se bát, nenechám ho, aby ti ublížil," zašeptal a lehce setřel slzy, které mi stékaly po tvářích.

„Jako bys proti němu něco zmohl. Jako by proti němu někdo něco zmohl," povzdechl jsem si a bezmocně si položil hlavu na stěnu skříně, „slib mi, že mě nikdy neopustíš Jesse."

„Slibuju," zašeptal a schoulil se do mého klína, „nikdy."

Zhluboka jsem se nadechl a rozhodl se konečně vylézt z pokoje. Pohřeb začínal za necelou hodinu. Byl akorát čas. Jesseho matka se sice nabídla, že mě odveze spolu se zbytkem jeho rodiny, ale já chtěl ještě nějakou dobu předstírat, že se to nestalo. Že je to jen hloupý vtip, špatný sen. Špatný sen, ze kterého se brzy ráno probudím. A pak mu zavolám a uslyším jeho nadšený hlas, jako každé ráno.

Směšně jsem zakroutil hlavou a nastoupil do taxíku. Díval jsem se ven z okna jedoucího vozu a měl pocit, že počasí je pro dnešní den jako stvořené. Vždycky jsem podzim miloval. Déšť, mlhu, sychravo. Po dnešku to ale jistě bude jinak.

Tolik jsem si přál, aby auto nikdy nezastavilo. Aby pořád pokračovalo dál po mokré silnici. Raději bych strávil zbytek svého života uvnitř taxíku, než čelit tomu, co mě čekalo. Věděl jsem, že se tak nestane. Vlastně jsme zastavili dříve, než jsem čekal. Pevně jsem sevřel víčka k sobě a snažil si celou tuhle situaci nepřipouštět. Venku už bylo spousty lidí. Tolik osob krčících se pod černými deštníky. Já žádný neměl. Nevadilo mi moknout. Vlastně mi už nevadilo nic. Všechno mi připadalo k ničemu. Měl jsem chuť něco rozbít. Někomu ublížit. Dostat všechnu tu bezmoc ze sebe.

„Bolí mě nohy, nemůžeme si prostě sednout tady?" zaprotestoval jsem, když už jsme se několik minut táhli po pláži proti větru.

„Už je to jen kousek," povzbudil mě dokonalým pohledem.

„Jako by nebylo jedno, na jaké části pláže se schováme. Tady by nás taky nenašel."

„Není to jedno," usmál se a zmizel za velkou skálou. Otráveně jsem ho následoval. Jenže to, co připravil. Nemělo to chybu. Svíčky. Spoustu svíček. Spoustu svíček a piknik. Nemohl vymyslet nic dokonalejšího.

„Jsi šílenej," vydechl jsem překvapeně.

„Jo, taky tě miluju," ušklíbl se a dlouze mě políbil. Byla to naše první pusa. Myslím, že na tu chvíli nikdy nezapomenu.

Po dlouhém odhodlávání jsem konečně otevřel dveře taxíku, zaplatil a vydal se směrem k davu. K mému štěstí jsem se v něm ztratil až moc lehko. Tolik lidí jsem vážně nečekal. Musel být oblíbený. Jako by mě to vlastně překvapovalo. Bylo to ten nejúžasnější člověk, kterého jsem kdy potkal.

„Connore!" uslyšel jsem najednou známý hlas, bolestně přivírajíc oči nad nostalgickým pocitem, který mi přinášel. Když jsem ten hlas slyšel naposledy, všechno bylo ještě dokonalé.

„Laurelle," zašeptal jsem zlomeně a snažil se znovu nepropadnout pláči. Marně.

„Jaká byla cesta?" zadívala se na mě uslzenýma očima žena, díky které jsem prožil dokonalé dětství. Žena, která měla toho nejdokonalejšího syna na světě.

„Popravdě to bylo to nejméně náročně," pokusil jsem se o mírný úsměv.

„Jsem ráda, že jsi přijel. Jesse by si přál, abys tu byl," zadívala se dlouze někam do dálky, „pojď, schováme tě mezi sebe. Stejně už se počítáš jako rodina," prohodila najednou trochu nadšeně. Nic jsem nenamítal. Měl jsem jí radši, než vlastního otce a nebýt jí, nemohl jsem si cestu sem ani dovolit. Stoupl jsem si mezi hlouček lidí a můj pohled ihned padl na mladého chlapce, který nyní stál jen pár metrů ode mě.

„Ahoj," podíval se na mě vyplašenýma očima. Byl mu tak zatraceně podobný. Ty oči. Dokonalé, modré oči.

„Ahoj, Troye," pokýval jsem na něj. Naposledy jsem ho viděl jako malé, otravné děcko. Pokud jsem dobře počítal, mohlo mu dnes být něco kolem patnácti.

Stále měl na tváři několik nezahojených modřin a strupů. Bylo to neskutečné štěstí, že to přežil. Bylo to tak nespravedlivé. Proč on ano a Jesse ne? Kdo tohle rozhodoval? Myslel jsem si, že toho kluka budu nenávidět. Že se na něj nebudu moct ani podívat.

Kdyby mu nebyl tolik podobný, jistě by tomu tak bylo. Připomínal mi ho. Tak moc. Vypadal stejně, jako Jesse, když jsme se loučili na letišti. Ty stejné oči zaplavené slzami. Stejný ublížený výraz.

---

Trrrrrm, tak jsem tu s novou povídkou. Poslední dobou jsem až nějak moc v mizerný náladě a tak nějak mám potřebu napsat i něco trochu sladšího a méně násilnýho a víc zamilovanýho a nevím, jsem divná.... =D

Každopádně, je totální AU, jediný co sedí je pár jmen a Connorův věk, takže v ostatních věcech bude asi trochu "blázinec"

Věci psaný kurzívou budou vždycky flashbacky, mám jich tam v plánu dávat docela dost, tak doufám, že na to časem moc nebudu zapomínat... =D

Snad se vám bude tahle povídka líbit ^^

N.