Little brother (Tronnor Au)

11

„Connore?" šťouchal do mě otravně prstem. Co mu zase přeskočilo? V pokoji byla tma, takže muselo být brzy ráno. Proč sakra nespal.

„Hmm?" zamručel jsem a schoval si před ním hlavu pod polštář. Snad jako by to mělo pomoct. Jako by se před ním dalo schovat. Před ním a tím pocitem, který ve mně probouzel.

„Práce? Neříká ti to něco? Včera jsi mi už touhle dobou vyčítal mou neschopnost," zavrtával dál prst mezi má žebra. Byl jsem v tu chvíli neskutečně vděčnej za to, že spím v triku. Bál jsem se toho, co by se mnou udělaly jeho doteky přímo na mé kůži.

„Proboha Troye," zaskučel jsem rozespale, „mám volno. Nech mě spát," přitiskl jsem si polštář pevněji k hlavě.

„Ježiši," odtáhl se rychle, „promiň. Já. Nechtěl jsem. Jen. Vážně. Promiň. Myslel jsem. Jen jsem nechtěl, abys zaspal. Nezlob se. Prosím," chrlil ze sebe rychle jedno za druhým.

„Omlouvám se. Prosím. Odpustíš mi to?" Zamrkal na mě dokonalýma modrýma očima.

„Jen už to nikdy nedělej. Nepomáháš tomu," přiložil jsem si led zpátky na rýsující se monokl. Nemohl za to. Jen byl v nepravý čas na nepravém místě. A taky udělal nesprávnou věc, nevědomky. Nevěděl, jak moc velký je můj otec idiot. A jak moc se nedokázal přenést přes mou orientaci. A to jsem to dokázal skrývat tak dlouho. Vlastně tak dlouho, dokud jsme se zase nepohádali, jenže tentokrát v Jesseho přítomnosti. A jeho tenkrát nenapadlo nic lepšího, než se prostě vecpat mezi mě a mého otce se slovy, jak moc mě miluje. Nikdy jsem si nemyslel, že by měl můj otec takovou sílu nebo vůbec srdce na to mě takhle zřídit.

„Hlavně už buď zticha," pronesl jsem nepříjemně a snažil se rychle znovu usnout. Zapomenout na tu přehnaně živou vzpomínku. Bylo mi zase stejně špatně jako tenkrát.

„Promiň," fňukl a já cítil, jak se postel prohnula, když se pomalu přetočil zády ke mně.

„Ne. Neomlouvej se. Jen jsem si na něco vzpomněl. A jsem unavený, jen jsem nevyspalý. Nechtěl jsem být nepříjemný," vydechl jsem, sundal si polštář z hlavy a posunul se blíž k němu. Měl jsem neskutečné nutkání si ho k sobě přitáhnout a pevně ho obejmout. Věděl jsem, že by mě to zničilo, ale stejně jsem měl touhu to udělat. Jen jednou. Jen na chvilku. Jen se na pár vteřin cítit krásně.

„Zase Jesse?" popotáhl a otočil se čelem ke mně.

„Neplač, prosím," setřel jsem mu rychle slzy a pokusil se o úsměv. Nebyl sice moc upřímný, ale víc jsem v tu chvíli nedokázal.

„Neodpověděl jsi," zkoumal pohledem stěny pokoje. Nebylo na nich nic zajímavého, ale v tu chvíli jsme oba předstírali, že jsou to ty nejzajímavější a nejkrásnější stěny na světě. Začínal jsem být v háji z toho, jak rychle si mě dokázal omotat kolem prstu, aniž bych si to vlastně naplno uvědomoval. Udělal bych cokoliv, abych zase uviděl jeho krásný úsměv.

„Tak trochu. Vlastně úplně," přetočil jsem se na záda a zadíval se do stropu. Přál jsem si, abych Jesseho nikdy nepotkal. Nebo abych nepotkal Troye. Nebo vůbec – ani jednoho z nich. Bylo by to o tolik lehčí. Jenže, na druhou stranu, byli to jen oni dva, kdo mě dokázali rozveselit jen jednou jedinou šťastnou grimasou. Uchetnutím se. Jiskrou v očích. Nebo vlastně čímkoli, co dělali.

„Můžu vypadnout, pokud to pro tebe bude lehčí. Pochopil bych to," položil si hlavu na mou hruď a opatrně přese mě položil ruku. Neobjímal mě. Jen jí tam tak nechal bezvládně ležet.

„To by nic neřešilo," ošil jsem se pod ním nervózně, „musím se přes to dostat. Jendou to prostě musí přestat. Je mi s tebou fajn," zašeptal jsem. Měl jsem chuť si za to ihned vrazit facku.

„Vážně?" vydechl nadšeně a objal mě pevně kolem pasu, „mě s tebou taky," přetáhl přes nás peřinu a snažil se najít pozici, v které by se mu na mě leželo dobře.

„Víš, že tohle je prostě špatně. Že jo?" přejel jsem mu prstem dolů po jeho zádech a pak zase zpátky. Splašeně jsem nasával jeho vůni a cítil se tak nostalgicky. Bylo mi hloupé ho v tomhle využívat. Nešlo přece o něj. Šlo o Jesseho. Kdyby mi ho nepřipomínal, tak by mě nezajímal nebo snad ano? Nemohl by. Byl o tolik mladší. Nevinný. Ne. Nesměl jsem si připustit to, že to byla jeho osobnost, co mě tak ničilo. Byl to nesmysl. Byla to prostě jen ta pitomá podoba.

„Je mi to fuk," pokrčil rameny, „jakoby už nebylo špatně všechno. Byla by škoda toho nechat jen proto, že by to mohli ostatní odsoudit, nemyslíš?" Natáhl hlavu. Byl tak blízko mému klku. Cítil jsem jeho teplý dech dopadat na mou citlivou kůži. Měl jsem pocit, že jsem přestal dýchat.

„Nejde o ostatní," zakroutil jsem rychle hlavou a přejel prstem dolů kolem jeho páteře.

„Tak o co jde?" vklouzl rukou pod mé triko a vytvářel palcem malé, nenápadné kroužky. Měl jsem pocit, jako by mi dával elektrické rány. Při každičkém doteku. Znovu a znovu.

„Já nevím," vydechl jsem zoufale. Nedokázal jsem se mu bránit. „Měl by sis užívat. Mít veselej puberťáckej život. Dělat problémy ve škole. Já nevím. Cokoli. Jen ne se mnou ležet v posteli. Vždyť je to na hlavu," nepřestával jsem hypnotizovat strop. Nemohl jsem se jakkoli pohnout. Byl jsem prostě až moc napjatý, nervózní. Proč to sakra musel být jeho bratr.

„Mám tě nechat spát?" prohodil z ničeho nic, ale ani tak nepřestával rozvádět husí kůži po celém mém těle.

„Jo," přitáhl jsem si ho blíž k sobě a ovinul ruku kolem jeho hubeňounkého těla, „to by možná nebylo na škodu. Nemusíš tu se mnou zůstávat. Můžeš si jít dolů něco pustit nebo tak."

„Dobrý," zavrtěl rychle hlavou, „takhle je mi dobře."