We know... || Drarry ✓

9.kapitola

Nevěděl, jak nakonec dlouho tam jen seděl a zíral na jedno místo, ale za tu dobu stihl Thomas vyčerpáním usnout s hlavou na jeho rameni. Nevadilo mu to. Jen se tomu pousmál a odhrnul mu ofinu z očí.

Dveře na ošetřovnu se otevřely a vedle něho na sedačku se posadil Brumbál.

Harry neměl ani odvahu se zeptat, jak je na tom Draco a tak jen stále hleděl na to samé místo a ani se na Brumbála neotočil. Nic.

Brumbál to zřejmě pochopil a položil mu jemně dlaň na záda. „Bude v pořádku, můj chlapče."

V tu chvíli mohl snad každý slyšet, jak velký balvan mu spadl ze srdce. A Harry se rozplakal. Nechal ty slzy úlevy proudit ven a vyčerpaně svěsil hlavu i ramena. Nesnažil se slzy otřít. Nemělo by to smysl. „Pane bože, děkuju... díky..." Hlas se mu třásl.

Brumbál se jemně usmál a po zádech ho pohladil. I když byl už Harry dospělý muž, pro něho byl stále ten malý chlapec, který poprvé vešel do bradavické Velké síně.

„Můžeme ho vidět?" zeptal se Harry tiše, když se uklidnil a domluvil sám sobě, že Draco bude opravdu žít.

„Určitě. Draco ale spí, tak ho ještě nebuďte. Myslím, že na to je ještě příliš brzy. Stále totiž nevíme, co všechno zažil," usmál se Brumbál. „Až budeš moct, stav se za mnou, Harry."

„S tím počítejte. Bradavice už totiž nejsou tak bezpečné, jak jste si asi myslel, Brumbále..." přikývl Harry a počkal, dokud Brumbál pomalu neodešel.

Až poté začal jemně budit Thomase. „Thome, vstávej, Thommy..." zastrčil chlapci vlasy za uši a sledoval, jak se chlapec probouzí a nepřítomně mžourá do tmavé chodby.

Poté jako by ho ale štípla vosa, prudce vyskočil na nohy, až se zakymácel a kdyby ho Harry nepodepřel, skončil by na zemi. „Pomalu," zasmál se lehce a ještě chvíli Thomase držel, dokud se ten úplně neprobral.

„C-co táta? J-je...?" upřel na něho své zelené naléhavé oči, které Harry sám před chlapcem skrýval.

„Bude v pohodě. Teď spí, ale můžeme ho prý vidět."

„Tak proč tu ještě stojíme? Chci ho vidět! Musím vidět, že dýchá!" chytil Thomas Harryho nevědomky za ruku a táhl ho do prostor ošetřovny.

Když se ocitli mezi dveřmi na lůžkového oddělení, Thomas se prudce zarazil. „Tati..." zašeptal nakřáplým hlasem.

Draco ležel na lůžku v bílých pokrývkách a skoro s nimi splýval, jak byl bledý a ještě k tomu obvázaný bílým obvazem. Byla mu vidět jen hlava, krk a obě obvázané ruce. Kolem hlavy se mu též výjímala bílá látka, která trošku na levé straně prosakovala už krví.

Thomas se mu vytrhnul z prstů a přeběhl k otcově posteli. Harry viděl, že něco k Dracovi mluví, ale sám byl tím pohledem tak paralizovaný, že nedokázal vůbec nic. Jen na Draca hledět. Až v tu chvíli mu plně docházelo, že ho málem ztratil. Přijít o chvíli později a byl by... konec.

„Pane Pottere, měl byste se převléct. I pan Malfoy mladší. Nebylo by dobré, kdyby se Draco probudil a viděl vás takhle," zašeptala k němu Poppy. Harry ani nevěděl, kdy k němu přišla. Pomalu sklopil na sebe pohled a zadíval se na oblečení celé od krve. Od Dracovi krve.

Místo odpovědi se ale zeptal. „Jak jste mě poznala?"

Madam Pomfreyová se jen lehce usmála. „Na vás je těžké zapomenout, pane Pottere. Byl jste u mě za mlada pečený vařený. Ale prozradila vás ta slova. Pamatujete? Řekl jste mi je i tenkrát v sedmém ročníku, když jste Draca přinesl v bezvědomí. Taky jste po mě chtěl, abych ho zachránila," položila mu Poppy ruku na rameno.

„Jistě, v sedmém ročníku..." zamumlal Harry mírně ponořený ve vzpomínkách. Byl to planý poplach, ale to tenkrát nevěděl. Draco byl totiž v té době už těhotný a Thomas uvnitř něho mu prostě sebral mnohem více energie, než očekávali. Zpanikařil.

„Běžte se převléct, pane Pottere. O toho chlapce se postarám, uložím ho a pak budete moct být s Dracem chvíli o samotě," popohnala ho ošetřovatelka. A Harry šel.

Došel do Dracových komnat, které byly stále ve stejném stavu. Nikdo je neuklidil. Nikdo. Nikdo se neobtěžoval.

Harry se zarazil. Ne. Nikdo sem neměl přístup. Až na něho a Thomase. To proto.

Semkl rty do tenké linky, než popadl první věc v dosahu a prudce s ní mrštil přes místnost. A poté další a další a další. Rozbíjel všechno v dosahu holýma rukama, dokud z pokoje nezbyla jen komnata plná třísek, krve a rozbitých věcí.

Nakonec klečel ve středu toho všeho a rukama si skoro rval vlasy vzteky. V duchu sliboval pomstu. Věděl, že pomsta je špatná, ale on musel. Za tohle prostě někdo zaplatí.

Uvolnil svou magii a nechal ji, ať pokoj vrátí do původního stavu. A na vše se díval.

Úplně nakonec mu do ruky sama od sebe vlétla Dracova přelomená hůlka. Věděl, že ta se už neopraví a pro kouzelníka je to ta nejhorší věc, která se může stát. Protože pravá kouzelníkova hůlka je jen jedna. Ta první. A Draco o ni přišel.

Nerozhodoval se moc dlouho, co s ní udělá. Prostě rozdělal oheň v krbu a hůlku v ní nechal spálit. Bude to tak pro Draca lepší, když jí neuvidí. Méně bolestivé.

Harry se pomalu postavil od krbu a magií ze sebe doslova strhal oblečení. Poté si vlezl do sprchy a nechal se smáčet horkými kapkami, než opět vylezl, osušil se a natáhl na sebe čisté oblečení.

Ještě se zkontroloval v zrcadle, jestli je kouzlo stále aktivní a vrátil se na ošetřovnu. Jak Poppy slíbila, Thomas už spal na posteli vedle Draca, na tváři měl uvolněný výraz.

Harry poděkoval lékouzelnici pokývnutím hlavy, než se pomalu přesunul k Dracově lůžku a posadil se na jeho okraj.

Navzdory tomu všemu se pousmál. Pro něho bylo nejdůležitější, že blondýn na lůžku žije a bude žít, to mu stačilo.

Pomalu natáhl ruku a jen lehce se hřbetem ruky dotkl Dracovi tváře a pohladil ho po ní. „Všechno to zvládneme. Spolu. Spolu, andílku..." překryl Dracovu obvázanou dlaň tou svou a nemohl jinak, než se na spícího muže na lůžku usmívat. 

_____________________________

Ahoj,

kapitola je na světě. :D

A já mažu obědvat, ano, vím, že je půl šestý odpoledne, ale já měla za celý den jen housku a moje břicho důrazně protestuje. :D Tak zatím!

PisálekMaty