Summertime sadness [Harry Styles]

2

Nasoukala jsem na sebe tu hroznou uniformu, která se skládala až z moc krátké černé sukně a moc úplé bílé blůzky s červenou kravatou. Nesnáším tu školu. Je plná snobů, kteří se vychloubají svými penězi na účtech.

Moje máma má hrozné tendence všem ukazovat kolik máme peněz. Předtím taková nikdy nebyla. Jediná věc co jí zajímala byla, abych nebyla zanedbaná. Tamtu mamku jsem milovala. Ale tuhle? Nenávidím jí tak moc.

Povzdechla jsem si. Byla jsem hodně usměvavá, ale.. jak se dá smát při tomhle. Někdy si ani nejsem jistá, jestli mě má moje matka ráda. Můj otčím je.. prostě Peter. Neznám snad jediné přídavné jméno co by ho vystihovalo. Jeho koníčkem je ničení lidských životů, stejně jako ten můj.

Dříve jsem měla spolužačku Lindu. Hodně krát mi pomohla při písemce z matiky, chemie a hlavně fyziky. Díky ní jsem místo trojek dostala lepší dvojky.

Samozřejmě otčímovi to přišlo nemožné. Zavolal do školy s dotazem, s kým sedím při hodině a ředitele podplatil, aby mu na mail poslal průměr Lindy. Když viděl její průměr hned věděl proč ta změna. Znovu zavolal. Tentokrát to ale nebylo kvůli mě, ale nýbrž Lin. Vyhrožoval řediteli tak moc, že nakonec svolil její vyhazov. Nikdy se semnou už nebavila. Však proč? Doslova můžu za to co se stalo.

Dozapla jsem poslední knoflík na košili a rychle jsem na sebe hodila volné sáčko, s barvou totožnou jak u mé kravaty.
Zašňerovala jsem si své černé boty na nízkém klínku a hnala jsem do kuchyně.

Jak se dalo očekávat, dole už nikdo nebyl. Peter a moje máma jezdí do práce hodně brzy. Stává se mi jen málokdy, že bych je potkala při snídani nebo před odjezdem. Pokrčila jsem rameny a z misky na ovoce jsem si vytáhla banán. Hodila jsem ho do přední kapsy své tašky a při zjištění kolik je hodin jsem se modlila, abych stihla autobus.

***

"Slečna Dee! Opět pozdě." Zakroutil můj učitel na biologii hlavou. Aby se nezbláznil. "Proč jste tu pozdě tentokrát slečno?" Řekl s jasným posměchem učitel Collins. "Ujel mi autobus." Zamumlala jsem a při tom jsem zírala na podlahu. Slyšela jsem uchechtnutí. "Sednout." Povzdechla jsem si a vydala jsem se k právé straně do úplně zadní lavice u okna.

Sledovala jsem pohyb větví stromů, které byly na školním dvoře. Listy padaly pomalým, houpavým pohybem dolů na studenou zem. Všechno bylo zbarvené do oranžových a hnědých odstínů. Dneska bylo 1. října. Už jenom tři měsíce. Po tváři mi stekla slza, které jsem si všimla, až když mi dopadla na vrch dlaně. Otřela jsem si vlhkou cestičku z líce a začala jsem se věnovat hodině a našemu učiteli.

***

Svezla jsem se po dveřích dolů. Po tvářích se mi vezly slané slzy, které mi zamlžovaly pohled. Z úst sem vydávala skoro dávivé zvuky. "Omlouvám se." Zaskučela jsem potichu. "Omlouvám se.. omlouvám se." Šeptala jsem pořád dokola.

Peter mi dal další silnou facku, díky které se mi hlava odrazila od dveří. Zaskučela jsem bolestí na temeni hlavy.

"Nechápu jak si mohla dostat trojku. Si k ničemu. Jsi jenom přítěž pro mě a tvojí mámu. Nikdy z tebe nic nebude. Si úplně stejná jak všichni ostatní. Nejsi nic víc. Jsi jenom malý hovno co se mi připletlo do života." Vyplivl na mě. Kopnul mě do břicha, díky čemuž jsem asi odplazila ode dveří. Zakroutil hlavou a odešel. Nenávidím ho.

Po čtyřech jsem se připlazila k notebooku a klikla jsem na skype. Podívala jsem se hned na první kontakt, který jsem používala že všech nejvíc.

"Barry?"

"Aarone?" Místo pevného hlasu ze mě vyšel chrapot, díky kterému mi nebylo moc rozumět.
"Stalo se to zase?" V jeho hlase byl slyšet strach.

"Ano."

"Pomůžu ti zapomenout."

"Není tu žádná cesta jak bych mohla."

"Jseš si jistá?" V jeho hlase jsem uslyšela náznak smíchu.

"Jsem si zcela jistá Aarone."

"Jo. Podívej se na twitter a prosím? Nezačni mě nenávidět." Jeho hlas byl skoro šepot.

Postavila jsem se, i když s těží a vzala jsem telefon do ruky. Naklikla jsem na aplikaci.

IPhone mi vypadl z ruky a po tvářích se mi začaly vést slzy. Tentokrát ne smutkem, ale štěstím.

***

Nejsem vůbec spokojená s tímhle dílem :Ď
Děkuju za čtení, commenty a votes :)