Sídlo rodiny Trancyů [Sebastian/Claude oneshot ff 15+]

Sídlo rodiny Trancyů

Sebastian podmračeně zíral na prázdný talířek, na kterém ještě před chvílí byl dortík, jenž snědl. Nepotřeboval jíst, ale hrabě Trancy na tom trval, tak ho snědl jako zdvořilost. Jen stále nechápal, proč je mu teď tolik zvláštně. Pohlédl do tváře Aloise Trancyho, sedícího na druhé straně stolu. V jeho tváři se nezračilo nic, co by nasvědčovalo tomu, že za ten stav může on. Když se podíval na Clauda, měl svůj obvyklý neutrální výraz a pomalu ujídal ze svého kusu dortu, již skoro snědeného. Po chvíli, co byl vystaven Sebastianově zkoumavému pohledu, zvedl oči a neznatelně se pohrdavě usmál. Zatímco Sebastian přivřel oči v nebezpečném výrazu. Toto mnohé vysvětlovalo. Kdo jiný mohl vědět, jaké omamující látky na démony působí, než samotný démon?

Brzy i Claude dojedl dortík. "Pane Phantomhive. Mohl bych vás požádat o dovolení pohovořit si v soukromí s vaším komorníkem?" ačkoli byl dotaz směřován na mladého pána, jeho pohled se upíral na Sebastiana, přímo ho propaloval pohledem.

"Jistě." odvětil tázaný. "Prosím, rychle." zamumlal směrem ke svému komorníkovi. Ten jen kývl, než se zvedl a vyšel z místnosti. Byl docel překvapený, že si chlapci sedící ustolu ničeho nevšimli, vše se s ním točilo a skoro neviděl, jestli jde rovně. Hned za ním se ze dveří vynořil Claude.

"Tohle bylo pěkně podlé." zasyčel červenooký démon, opírající se o zeď. "Přesně jak se dá od pavouka očekávat."

"Ano." souhlasil Claude. "Rád bych si s tebou..hmm..pohovořil. Prosím, pojď za mnou." vydal se pryč dlouhou chodbou.

"Bál ses, že by ses mi normálně nevyrovnal, tak jsi udělal tohle?" vydal se za ním lehce vrávoravě, rozčileně se šklebící nad svou nemotorností.

"Dalo by se to tak říct." odpověděl mu, aniž by se otočil. Na další slova se Sebastian nezmohl, dalo mu práci soustředit se na své kroky. Ustoupit ale nechtěl, znamenalo by to úplnou porážku. Brzy Claude otevřel dveře po pravici a vešli do temného pokoje. Démon zapálil svícen a nechal ho na malém stolku, aby osvětloval celý pokoj, skládající se z velké postele, jednoho křesla a několika skříní. Na zemi byl luxusní měkký koberec, do kterého se bořily nohy. Vše bylo laděno do temně modré a bílé. Sebastian vešel a okamžitě klesl do křesla. Claude za ním zavřel a otočil klíčem v zámku.

"Není ti dobře, koťátko?" hraně starostlivým hlasem se zeptal a lehce naklonil hlavu do strany.

"Buď zticha, hajzle."

"Ale no tak, jsme tu, aby jsme si pohovořili, ne snad?" odkryl bělostné zuby v tak málo používaném úsměvu. Pak k němu přišel a chytil ho za bradu, nadzdvihl mu hlavu, aby mu mohl pohlédnout do očí. Sebastian chytil jeho zápěstí a pokusil se jeho ruku odstrčit, ale byl moc omámený a z těla mu vyprchala snad všechny síla. "Víš, jsi teď stejně slabý, jako obyčejný člověk. Dovolil bych si říci, že možná ještě slabší." na jeho tváři se usadil arogantní a spokojený výraz. "Brzy ti bude lépe, ale slabost ještě nějakou dobu vydrží. Neboj se, že bych toho nehodlal využít. " s tím jeho bradu pustil a došel si sednout na postel, kde si sundal brýle, založil je do náprsní kapsy a dál jen seděl a hleděl na Sebastiana s obvyklým chladným výrazem.

Sebastianovi hučelo v hlavě tak silně, že to nevydržel, zahodil veškerou důstojnost a stočil se v křesle do klubíčka s rukama přitisknutýma na uších, snažíc se zmírnit hluk uvnitř mysli. Po pár minutách, kdy měl pocit, že to už nevydrží, zesláblo to a nakonec úplně přestalo. Cítil se v pořádku, až na lehký pocit slabosti v rukách. Vstal z křesla a upřel nelítostný pohled rudých očí na druhého démona.

"To bylo rychlé. Musím říci, že jsem tě podcenil, Sebastiane." Dalšímu proslovu zabránila ruka jmenovaného, svírající hrdlo zlatookého komorníka. Podrážděně přidal na síle, když zjistil, že stisk prstů Claudovi nic nedělá. Touhle silou běžně vyrvával hrdla a teď? Nic. Claude ležérním pohybem odstrčil jeho ruku, až se Sebastian zapotácel. "Neposlouchal jsi." zkonstatoval a zvedl se ze sedu. Udělal ten jeden krok, dělící ho od druhého démona a popadl ho do náruče. Ten rozšířil oči překvapením a nevěřícně zíral na druhého muže, když byl hozen na postel. "Pohrajeme si, kotě..." usmál se Claude a vlezl za ním na postel. Zkušeným pohybem začal rozepínat knoflíčky saka ležícího démona. Vždyť rozepínání a zapínání knoflíčků u oděvu pro něj bylo každodenní rutinou.