Smiluj Se

Procházka

Od té doby co našli toho chlapce se celkem bojím vycházet ven ale to neznamená že budu rušit svoji rutinu.

Vím že když budu spěchat domů tak teta přijede až za dvě nebo tři hodiny, podle toho jak končím ve škole. Takže mám logicky plno času se jít proběhnout abych nevyšla z formy.

                                                                                         ..........

Zamknu dveře zevnitř a klíč nechám v zámku aby ho teta viděla až příjde. Nachystám si na mobilu budík na 16:40 abych věděla kdy se vrátit, jelikož teta končí v pět. Nazuju si boty, černé legíny a obleču si růžové tílko a na něj lososovo černou běžeckou mikinu, vlasy jsem si vyčesala do ledabylého drdolu a do kapsy dala mobil.

Opatrně sáhnu pod okap na kterém jsem zavěšená a spustím dolů lanový žebřík který je pod ním schovaný pro případ nouze. Jako třeba teď.

A mám volnou cestu. Procházím naší ulicí a snažím se nevypadat nervózně, moc se mi to nedaří soudě pode toho že se pořád ohlížím jestli za mnou někdo nejde.

Pár domů před koncem ulice zabočím do zahrady oranžového domu, projdu skrz zahradu, přelezu plot a pokračuji dál lesem do kopce.

Já vím že je velmi nezodpovědné chodit sama po lese když je možnost že někde kolem pobíhá maniak ale tohle je velmi speciální místo. Nikoho jsem tady nikdy nepotkala, nejsou tu odpadky, není zakresleno na žádné mapě a přitom je jen 4 kilometry od civilizace, teda myslím...

Jednou jsem se šla projít, bylo to pár dnů potom co jsme se nastěhovaly. Obcházela jsem domy a nenápadně okukovala sousedy, poté co jsem už po čtvrté prošla kolem oranžového domu čísla 687, staří majitelé se se mnou dali do řeči a musela jsem jim vysvětlovat že jsem se opravdu neztratila. Byli velmi milí s tetou jsme s nimi pořádaly pikniky, sváteční obědy a dávali jsme si dárky na vánoce. Od té doby jsem se navykla chodit do lesa za jejich domem na procházky, ovšem jednou jsem zašla dál než normálně a ztratila jsem se, samozřejmě jsem si s tím moc hlavu nelámala, přeci jen, nijak daleko jsem dojít nemohla.

Řekla jsem si že to stojí za prozkoumání a tak jsem šla různými cestičkami které jsem postupně nacházela a hned zase ztrácela, nahoru do kopce. Když jsem bloudila již několik hodin došla jsem na konec kopce, tedy myslím e se to dá označit za kopec. Přede mnou zela jakoby stěna, tvořená z hlíny a tyčila se asi metr do výšky. Vylezla jsem na ni a vstoupila na nádhernou louku uprostřed lesa.

V té době mi bylo asi 9, takže jsem ji již samozřejmě skoro celou prošla a už zhruba vím kam jaká cesta vede. Někdy tady trávím i celé dny.

Třeba dnes zrovna jsem šla svou obvyklou trasu kolem lesa a najednou jsem uviděla něco jako bránu. Prostě okrouhlá díra ve stromoví a tam kde začínala bylo spadané listí.

Vešla jsem dovnitř a procházela se mezi stromy a spadanými kládami porostlými mechem když tu jsem narazila na cestičku, o něco dál se rozdělila na dvě. Vybrala jsem si tu nalevo protože ta napravo byla podezřele moc rozrytá divokými prasaty. Nějakou chvíli jsem šla lesem a cesta se opět rozvětvila, tentokrát na 3 části.

A to už se nastartovala moje logika...

,,No, ta napravo je strašně prosvětlená, je to asi nějaká malinká louka uprostřed lesa..." Uvažovala jsem nahlas. ,,Tam nepůjdu tam jsem moc na očích a mohl by na mě zaútočit nějaký drak nebo něco podobného.."

,,Ta prostřední je strašně moc tmavá a moc z kopce... Tam bych se bála."

,,Ale cesta nalevo vypadá hezky, je tam krásná tráva, takovou jsem tady ještě neviděla, a světlo tak akorát... Hmm, to znamená že půjdu vlevo."