DOPE (CZ) - pozastaveno

2. díl - Ani trochu

Je to přibližně týden, co mi na stole leží otevřený dopis z Cambridge o mém přijetí na univerzitu, a je to také týden, co jsem stála před celou školou a povídala jim o svém problému. Můj pokus o znepřátelení všech psychologů v okolí moc nevyšel, neboť mě ještě ten den odchytl ten doktor z přednášky s tím, jestli bych k němu nechtěla začít chodit na konzultace, že by mi to prý pomohlo.
Blbost!
Jediné, co by mi tak pomohlo, by byl fakt, že bychom se s Harrym znovu bavili, a co si budeme nalhávat, kdyby bylo i něco víc, jak povídání, vůbec by mi to nevadilo.

I přes to všechno jsem dojela k tomu doktorovi, nahlásila se a čekala v čekárně, dokud si mě nezavolá.
„Nečekal jsem, že vás znovu uvidím slečno." Roznesl se jeho hlas prázdnou čekárnou. Zvedla jsem k němu pohled a poraženě si povzdechla. Na nic jiného jsem psychicky nebyla schopná.

Nabídl mi sklenici vody a já se mezitím položila na křeslo. Když se vrátil, v ruce měl sklenici s vodou a v druhé desky s nějakými papíry.
„Chápu, že asi nemáš ráda taková sezení. Nedivím se ti. Člověk se ptá člověka, zda je normální, i když už předem ví, že žádný člověk není normální. Že každý je jistým způsobem blázen." A přesně tímto si mě ten člověk, který seděl přede mnou v lehce sepraném černém saku a prošedivělých vlasech, získal.
„Za těch pár let, co léčím lidi, jsem zažil opravdu hromadu beznadějných případů, kterým nešlo v žádném případě pomoct. Ale ti lidé to nevzdávali a stále se snažili. I když v hloubi duše věděli, že to nemá cenu. Ale přiznat si to nechtěli. Nechtěli si totiž ničit, ani to poslední pozitivum, co jim zbývalo." Lehce se na mě usmál a nasadil si své brýle.
Já stále mlčela, jen jsem ho pozorovala, jak si pročítá své papíry.
„Zjistil jsem si o tobě pár informací. Samozřejmě z lékařského hlediska." Střelil po mě pohledem a stále něco hledal ve svých papírech. Nakonec asi našel to, co hledal.
„Problémy s otcem, psychické problémy tvé matky, alkohol, lehké drogy, potrat?" zarazil se.
„Ne to ne. Bylo podezření, že jsem těhotná, ale byla to falešná informace." Uvedla jsem to hned na správnou míru. Jen lehce kývl a pokračoval. Ale i tak mi to nedalo, a já si hned vzpomněla na situaci, kdy jsme s Harrym hledali nějakou lékárnu, kde prodávají těhotenské testy. Chudák, byl z toho úplně mimo a já taky.
„Je toho opravdu hodně Alex." Sundal jsi své brýle a podíval se mým směrem. Jen jsem přikývla a smutně jsem se zatvářila.
„Začneme od začátku, udělej si pohodlí a vyprávěj mi o svém dětství, o svém otci, prostě o všem. Budu si dělat poznámky a společně, pak vyřešíme tvé problémy." Usmál se a vzal si do ruky pero a blok. Nechtělo se mi moc mluvit, hlavně moc ne o svém dětství. Ale tak, něco jsem říct musela.
A říct mu, narodila jsem se a žiju, by bylo vážně hloupé.
„Narodila jsem se rodičům v Santa Barbaře. V Tu dobu se táta choval poměrně normálně. Chodíval semnou na hřiště, vodil mně do školky, učil mně plavat v moři. Navíc jsme bydleli blízko pláže, takže jsme měli krásný výhled na oceán. Všechno probíhalo naprosto normálně, až do doby, kdy musel odjet na služební cestu. Byl pryč jen čtyři dny, ale za tu dobu toho stihl udělat asi hodně. Mimo jiné i přivést svojí asistentku do jinýho stavu. Najednou, jako když obrátíte list, se z něj stal totální idiot. Mámě několikrát ublížil, začal pít, hulit. Na to druhý dítě se totálně vykašlal i na tu ženskou. Bylo mi pět, když se s ním máma konečně rozvedla. Nějakou dobu jsme bydleli u babičky a dědy, což bylo v pohodě. Mamka si našla novou práci a začala jezdit do různých měst v okolí. Jednou jela i do Santa Monici. Měla tam nějakou besedu v nemocnici. Jo to jsem zapomněla říct, mamka je doktorka.
Mluvila tam o nějaké úspěšné léčbě, o lécích a tak. No a tam potkala jednoho chlapa. Dala se s ním do řeči a rozuměli si. No a slovo dalo slovo a s mamkou jsme se za ním do Santa Monici přestěhovali. Samozřejmě, že to nebylo ze dne na den. Trvalo to asi rok. Bob, ten mamky přítel, měl i syna, který byl stejně starý jako já. Jmenoval se Harry. No a teď je Bob můj nevlastní táta, protože se s mamkou vzali asi dva roky po seznámení a Harry je můj nevlastní brácha. A žijeme stále v Santa Monice." Dokončila jsem svůj monolog a podívala se na doktora, který si celou dobu něco zapisoval.
„Zažila jsi toho opravdu hodně. Jak dobré, tak i zlé." Jen jsem mu na to přikývla, nevěděla jsem totiž, jak bych mu to měla odpovědět. Rozhodně jsem nechtěla říct, že jsem byla chudinka, která trpěla. Tohle opravdu ne. Sebelítost nenávidím.

„A co ty a Harry? Rozumíte si?" zeptal se najednou a mě se trochu zadrhl dech.
„Jo." Řekla jsem naprosto rozklepaným hlasem. Takže ihned poznal, že lžu.
„Jestli to dobře chápu, je Harry ta osoba, o které jsi mluvila v té aule?" ptal se dál. Šokovaně jsem se na něj podívala. Jak ho to napadlo? Takhle rychle?
Jen jsem přikývla a odvrátila jsem od něj svůj pohled. Styděla jsem se. Styděla jsem se za to, že jsem si začala s nevlastním bratrem.
„Asi mi to neuvěříš, ale to, co si ty asi s Harrym prožívala, tak jsi nebyla jediná. V Kalifornii je spousta lidí, kteří udržují intimní vztah se svým nevlastním sourozencem. Někteří se dokonce i vzali a mají dítě." Zvedla jsem k němu pohled a on se na mě upokojivě usmál. Trochu se mi ulevilo.

„Bylo to neplánovaný. Svým způsobem se mi nikdy nelíbil."
„Spíš sis nechtěla připustit, že tě přitahuje."
„Ale on mě vážně nepřitahuje."
„Vážně?"
„Ano."
„Ani trochu?"
„Ani trochu."
„Tak jak to, že jsi do něj zamilovaná?"
„Nejsem do něj zamilovaná!"
„Teď lžeš. Je ti to vidět na očích a navíc, řekla jsi to v aule."
Vzdala jsem to. Ten doktor měl pravdu. Lhala bych tu úplně zbytečně.

„Když jsme se poprvé viděli, bylo nám sedm. Byli jsme oba dva malí, takže jsme to, co se dělo mezi našimi rodiči, brali úplně v pohodě. I to, že máme každý najednou nového sourozence. Vyrůstali jsme spolu. Šli jsme spolu do školy. Zažívali jsme si spolu všechny dětské nemoci. Jezdili jsme na společný tábor." Vzpomínala jsem nad našim dětstvím.
„A co se mezi vámi stalo, že jste najednou oba vybočili ze sourozenecké lásky a zabočili do opravdové lásky?" Řekl s lehkým úsměvem na rtech. To, co právě řekl, mi přišlo trochu směšné, ale svým způsobem měl pravdu.
„Bylo nám čtrnáct. Bouřila se v nás puberta a Harry měl občas takové trauma. Prostě, děsil se toho, že ještě nikdy nikoho nepolíbil. Tak jsme se o tom bavili, že je na to čas, a že to vůbec nevadí. Pak přišel s tím, jestli bych ho to nenaučila, že já se už líbala, takže mám zkušenost. Nejdřív jsem nechtěla, přišlo mi to uhozený." Vyprávěla jsem.
„Ale pak jsi to udělala, že?" zeptal se a já jen kývla na souhlas.

„Bylo to zvláštní, hlavně jsem netušila, co všechno to odstartuje."

--------------------------
Oh můj bože. Nový díl jsem nepřidala asi tři týdny. Omlouvám se. Ale byla jsemna delší dobu pryč z republiky a notebook jsem si s sebou nebrala,takže psát jsem mohla leda tak na zamlžené sklo autobusu.
Ale důležité je, že je tu konečně další díl. Je hrozný, já vím. Na 100% s nímspokojená nejsem, ale co se dá dělat.
Tímto třetím dílem, by měl skončit takový ten pomyslný úvod, takže teď by mělinásledovat díly, kdy se vrátíme v čase. Styl psaní se zatím asi nijaklišit nebude. Vše bude případně napsané nad textem, aby bylo vše pochopitelné:)
Taky, asi jsem špatně napsala Santa Monica, ale word mi to stále opravoval, takse omlouvám za případné chyby. Pokud máte nějakou nejasnost, tak se ptejte :)
Moc děkuji všem, kteří můj příběh čtou :)

xxTris