Zmrzlý oheň

Úvod

Přes chumelenici nebylo vidět na krok. Vločky jí padaly do očí a ani šátek přes ústa jí nezahřál. Přes to šla statečně dál. Ruce i nohy jí mrzly a každý krok byl pro ni utrpením. Bylo pro ni neobvyklé skoro divné cítit zimu. Ještě nedávno by jí to připadalo až směšné. Nenáviděla tuhle podobu, ten pocit uzemnění. Nevydrží to tak dlouho! Ale mohla si za to sama. Ovšem samozřejmě si to nepřipouštěla. Byla naštvaná na všechny. A to se přezdívali jejími druhy! Byla to zrada za kterou by vraždila. No i když - ona opravdu vraždila. Nepřemýšlela nad osudem těch ubohých duší. Ale ani si to nevyčítala. Brala to jako samozřejmost. A proč by se nad tím měla zamýšlet? Jsou pryč a nevrátí se. A kdyby je nezabila ona, udělali by to jiní. Prostě měli umřít. Zima byla všude. Drala se ji pod tu divnou, světlou kůži, která jakoby neudržela ani kousek tepla. Co noha nohu mine, šla odhodlaně dál. Dřív by už věděla, kudy se dát, ale teď? Její smysly byly jako ochabnuté. Myslela na jedné: teplo! Něco se mihlo nad její hlavou. Okamžitě věděla, co to je a projel v ní záchvěv vzteku. Chvíli se skoro cítila ohroženě. A to jí přišlo možná i děsivější. Nezastavila se však.
V dálce uviděla nějaké světlo, ale pach ohně byl tak vzdálený, až se jí chtělo z toho brečet. 'Jak jsem slabá.' uvědomila si zděšeně. 'Slzy jsou projevem slabosti...' Tak hrozně jí chyběl oheň.
Nemohla se vrátit domů, nepřijali by jí zpátky. Pravděpodobně by jí ani nepoznali. Chápala to. Sama ještě před několika dny netušila, že bude vypadat takhle. Sevřela ruce v pěst. To oni jí to provedli a budou za to pykat.
Teď se ale musela dostat k tomu světlu, k ohni - jinak zmrzne. Jedna možnost: vesnice, tam by jí mohli nechat se zahřát. Co? Napadlo jí právě, že vyhledá pomoc lidí??To raději zmrzne!
Ne, to by byla pro ni ta nejhorší smrt. Možná by raději měla jít k tomu světlu.
Nejdřív tomu nevěřila, brala to jako naději. Třeba v téhle vesnici byli, ale už nejsou... Třeba? Určitě! Byla si jista, že tu vesnici viděla v plamenech. Odkud je tedy ten zdroj světla? Všichni by měli být mrtví. Oheň by přece měl už dávno vyhasnout... třeba se tam vrátili Oni, aby se ujistili, jestli splnila úkol. Musí se dostat k nim, a zbavit se tak toho prokletí. Určitě jí dokážou pomoci. Vzletět a přidat se k nim jako dřív. Ta myšlenka jí tak nadchla, že se rozběhla za světlem směrem k vesnici.
Že není vidět na cestu? Neřešila to. Najednou jí nevadil ten mokrý, studený sníh tak jako před chvilkou. Konečně měla cíl. Bězela. Krok za krokem.
Chtělo se jí zavolat: "Jsem zpátky!" Tak moc se nechala unést představou, že bude tak jako dřív, takže si ani neuvědomovala jinou možnost. Konečně spatřila polo rozbité domy. Byly zčernalé kouřem, z některých nezbylo už skoro nic.
"Halo?" zeptala se,"je tu někdo?" Zaslechla zvuk z opuštěného domu. Nebylo těžké se dostat do prázdného stavení. Dveře byly vyvrácené a pomalu se rozpadaly. Uvnitř místnosti bylo šero.
"Je tu někdo? " Nikdo se neozýval. Ovšem znovu zaslechla vrzání podlahy dřevěného domu. Byla zvědavá, a proto se šla podívat. Chtěla vědět důvod schovávající se osoby. Zvědavost byla jedna z jejích rádoby dobrých vlastností. Opatrně našlapovala, aby dotyčného nevyplašila.Nejdřív neviděla nikoho. Pak konečně zahlédla osobu jak se krčí v šeru kouta. Uchechtla se a přistoupila k ní. Ta osoba (zdálo se, že je to ještě dítě) vyjekla. V tu chvíli, aniž by stihla jakkoli zareagovat, za sebou uslyšela jeden jediný krok. A najednou jí někdo přiložil k hrdlu chladný kov ostré zbraně. Ztuhla.