Zmrzlý oheň

2.

Ani jedno z dětí nikde nevidělo Coridana. Dahlie tekly slzy po tváří, právě jí docházelo, co to nejspíš znamená. I Marmeemu bylo nanic. Místo aby někoho zachránil, akorát způsobil zmatek. Před sestrou se to snažil nedat na jevo, a chvíli byl rád za studenou vodu, co se dožadovala jeho pozornosti.
„Užž oddlítá" ,zadrkotala Dhalia zuby.
„Jo. Už je po všem." pokusil se o úsměv. Cítil žár z podpálených domů a křik obyvatel. Ke smůle obyvatel vesnice se drak otočil.
Marmee přitáhl sestru blíž břehu a ukázal na draka. Vesnice mizela v plamenech. Křik utichl. Už nebyl nikdo kdo by křičel.
"Další draci! "Vycítil Marmee. Proč přichází? Nebyl cítit žádný vztek. A navíc už jejich kmenovec všechno zničil.
"Klid," uklidňoval svého sourozence.
"Kde je Coridan?" vzlykala Dahlia. Byl to ten nejlepší učitel, jakého kdy poznala. Naučil Marmeeho 'shánět' jídlo, brala ho skoro jako otce, staral se o ně. A najednou musel shořet, to bylo nefér. Marmee si ale skoro neuvědomoval, že je jeho přítel pryč - seběhlo se to tak rychle.
Hejno draků vtrhlo do vesnice.
Řev toho prvního byl nepřeslechnutelný. Ale tihle draci nic neničili. Otočili se a letěli zpátky, s tím žlutozeleným uprostřed. Vzpínal se, ale marně.
Plameny stále ještě hlasitě popraskávaly. Dahlia najednou rychle vyběhla z vody.
"Co blbneš?" nechápal Marmee. Vyrazil za ní.
"Coridane! " volala a Marmee si pomyslel, že se zbláznila. A pak ho uviděl.
Právě přicházel, ve tváři zdrcený výraz, ale žil. Vážně byl tady! Měl potrhané oblečení, na těle spoustu škrábanců a modřin, ale jakmile je uviděl, pousmál se.
Všimli si, že není sám, ale to je teď nezajímalo. Oba se na něj vrhli a objetím ho skoro umačkali.
"Coridane! Báli jsme se, že jsi..." hlas se Dahlie zlomil.
"Přece bych vás neopustil." pousmál se zničeně.
Marmee tím štěstím ani nemohl mluvit. V tom pohlédl na druhou osobu. "Myslím, že zuří." Potom mu došlo, že tu ženu zná. "To je ta z obchodu!"
Ženě v očích plál plamen zlosti a Marmee si uvědomil, že je i dobrá herečka. Pod tou vrstvou zuřivosti cítil zoufalství a smutek. Prázdnota, protože všichni její příbuzní byli mrtví. A to všechno se snažila schovat za maskou vzteku.
"Fajn, tak Co budeme dělat?" zeptal se Coridan.
"Nejdřív nám řekni, co se tam stalo." dožadoval se vysvětlení Marmee.
"Vykradls mi obchod, to se stalo!" zuřila blondýna.
"Právě jsem ti zachránil život, ty hloupá!" zamračil se Coridan.
"Mně možná! Ale radši bych umřela!!!"
"Snažili jsme se je varovat..." povzdechl si Marmee, zklamaný, že jim nemohli pomoct.
Coridan je přerušil:"Vrhli se na mně s tím, že jsem zrádce. Poté, co jste běželi do bezpečí, by mě málem ušlapali. Nebýt jí. Držel jsem jí pod krkem kudlu. A nikdo se ani nehnul. Vidíš, trocha vydírání neuškodí. A potom jsem za podmínkou, že ji zabiju dostal až do řeky. Nikdo mě asi nenásledoval a nemůžu říct, že mi je to líto. Ty lidi by nás popravili. To ať radši chcípnou!"
"Coridane!" vyhrkl rozhořčeně Marmee a díval se při tom na ženu. "Nikdo si nezaslouží takhle zemřít..."
"Krást tě naučil on, že jo?" obořila se na chlapce. "Že mě to ani nepřekvapuje."
Nenávistně si měřila všechny přeživší.
"Tak dost!"vybuchla najednou Dahlia. "Coridane ovládej se!"
Stále jí tekly slzy, ale už byla šťastnější, a tak si nechtěla tu chvíli setkání kazit. Coridan se zamračil. "Měl jsem jí tam nechat!"
"To teda neměl." Někdo vykoukl za křovím.
"Luko!" ožila ta žena, najednou jako by se trochu uvolnila, jako by si oddechla. Luka jí obejmul.
"Alespoň někdo normální!"
"Radujme se, žijem!" usmál se ten kluk. Potom se rozhlédl a přejel očima všechny shromážděné. "Myslím, že jsme nezačali nejlíp. To se ale může změnit! Zvlášť, když jsme jako jedinní přežili ten dračí oheň." zase ten milý úsměv. "Já jsem Luko." napřáhl ruku k potřásnutí směrem ke Coridanovi. Když se k tomu muž neměl (stále se tvářil podezíravě), představil i ženu jako svou kamarádku Damaris, která to s lidmi moc neumí.
Tvářila se stále hodně naštvaně. Teď i rozhořčeně, že se k nim Luko chová jako k přátelům. Vždyť ji unesli!
"Opravdu jsme neměli v plánu vás unést, to bylo nedorozumění." pokusil se Marmee trochu uvolnit napětí.
"Sakra, kluku, ani se neomlouvej! Vždyť jsme jí zachránili život!" zabručel Coridan. "To je teď jedno. Musíme pryč. Třeba se vrátí."
Damaris začínalo docházet, že jí zachránili život, ale nehodlala ztratit svou hrdost. Odsekla:"Sklapni! Nikam s váma nejdu!"
"Damaris!" ušklíbl se ten kluk, jako by ten její pohled už znal.
"To ani nemusíte s námi jít." pokrčil rameny Coridan.
"Třeba někdo přežil." pohled se jí stočil k vesnici, ale zněla nejistě. Sama tomu nevěřila.
"Ne, bohužel." řekl Marmee. Cítil, že už ve vesnici nikdo není. Nikdo na útok nebyl připraven. Nestihli se ukrýt. Jejich zoufalství cítil ještě teď.
"V tom případě, ozval se Luko, je naší povinností je všechny pomstít!" Nikdo neměl námitky a dokonce i Damaris nadšeně souhlasila.
Jen Coridan se ušklíbl. "Tak to vám upřímně přeji hodně štěstí."
Marmee a Dahlia se na něj otočili.
"Měli bychom jít taky, "navrhla Dahlia tichým hlasem.
"Coridane, jsme jedinní, co přežili a nemáme nic. Musíme si pomáhat." ozval se i Marmee. "A ty přece nesnášíš draky."
Coridan se zamračil, nechtěl jít nikam, ale nechtěl zůstat sám. Znechuceně přikývl. "Ale držte ode mě tu ženskou, nebo jí praštím."