Jeden úchyl nestačí

Nový spolubydlící

Po dlouhém a úmorném dni jsem se konečně dostal na svůj pokoj. Do svého království. Jakmile jsem otevřel dveře a dostal se do pokoje, na tváři se mi objevil rozpustilý úsměv a v očích mi přímo zazářili hvězdičky. Rozhlédl jsem se po svém, doposud vlastním pokoji, po kterém byly všude rozprostřeny, ať už obrázky pand, tak i plakáty, plyšáčci a různé skleněné miniaturky.

S úsměvem jsem skočil do své postele a objal svého dvoumetrového pandu. Mého největšího. Užíval jsem si, že je v pokoji sám,přestože tam byly dvě postele. Najednou jsem uslyšel zaklepání na dveře a hned poté se v nich objevila vychovatelka. Malá a zamračená žena středních let v modrém kostýmku se objevila hned za vychovatelkou.

"Ahoj Míšo.. jak bylo dneska ve škole? "zeptala se mně vychovatelka nezaujatě a posadila se k jednomu ze stolů. Žena za ní prošla bez jediného slova a s nadřazeným výrazem se rozhlédla po pokoji.

"Tak tohle je... ten pokoj. " řekla znechuceně a popošla blíže k oknu. Zmateně jsem se díval na obě ženy, tisknul k sobě pandu silněji, než předtím a vdechoval avivážovou vůni jeho kožíšku. Vůbec jsem nechápal, co tu obě dělají. Nikoho tu nechci! Jsem zvyklý být sám! Najednou vychovatelka vstane a podá ženě nějaký papír se slovy, aby se dole podepsala. Když tak žena učiní, oběse zase vydají pryč.

"Míšo,vykliď tu druhou nástěnku..budeš tu mít od zítra spolubydlícího." řekne vychna a zavře za sebou dveře. Zůstanu tupě zírat. Nechci tu žádného spolubydlícího a už vůbec nechci se svojí pandí sbírkou hnout! Nenechám si takhle kecat do života! Ano, to bylo moje poslední rozhodnutí. Nástěnku nad druhou postelí jsem se rozhodl ještě lépe vybavit. Pandy přece musí mít každý milovat! Zvedl jsem se, pohladil svého pandího kamaráda po hlavičce a došel k nástěnce. Začal jsem tam přerovnávat obrázky s pandami.Potom jsem vzal jednoho malého plyšového pandu a hezky ho položil na druhou postel. Nikdo tu s Míšou prostě nebude! Vždy jsem byl jen já a moje panďátka, nepotřebuju tu mít člověka. Došel jsem do postele, stiskl Adámka, ano, to byl můj panda a začal mu do ucha šeptat uklidňující slova: "To bude dobrý, budeme jen my a naše děťátka! Vystrnadíme odsud toho lidskýho příživníka a dál si budeme žít náš život. Spolu to zvládneme." Dobře,možná jsem si to šeptal spíš sám sobě.

Ani jsem si neuvědomil kdy, ale musel jsem při mazlení s Adamem usnout, protože jsem se probudil někdy k obědu. Zhodnotil jsem, že jít do školy už prostě nemá cenu. Pomalu jsem položil Adámka na čerstvě ustlanou postel, vlepil mu pusu na čelo a šel se ke skříni obléct. Vzal jsem si černé uplé kalhoty a černé ponožky s pandím vzorem, černé botasky s bílými tkaničkami a jako dovršení dlouhou černou mikinu po kolena s pandími oušky na kapuci. Když jsem se rozhlídl po pokoji, uvědomil jsem si, že druhá nástěnka není zcela zaplněná,a že pravý horní roh by ještě nějakou tu fotku zvládl. Rozhodl jsem se, že stejně nemám nic jiného na práci a proto zajdu do nedalekého obchodu podívat se po něčem ideálním. Když jsem vycházel z pokoje, nezapomněl jsem všem miláčkům poslat vzdušnou pusu a zamknout alespoň na 4 západy,kdyby se mi chtěl do bytu někdo vloupat a zneužít moje panďátka.

"Prosím tě,otevři... dýl už tu kabelu neudržím. " ozvalo se za mnou, zrovna, když jsem strkal klíče do kapsy.

"Co..co? " nezmohl jsem se na nic víc. Jen jsem se otočil tím směrem. Stál za mnou kluk, který byl snad o hlavu vyšší, než já. Měl hnědé vlasy dlouhé k uším a mandlové oči. Ne, nenechám se zmást jeho milým vzhledem.

"Do mého pokoje nestrčíš ani palec u nohy! " křikl jsem na něj naštvaně. Všiml jsem si, jak ten kluk zasněně upřel pohled do země. Přesněji na MOJE nohy a kapku našpulil pusu. Samozřejmě se mi to nelíbilo, a tak jsem mu zamával rukama před obličejem.