Hunger Games- Dívka se špatným osudem

2.část

Ne, prosím ne. To nemůže být pravda. Měla jsem docela slibné vyhlídky do budoucna. Měla. ,,Tak pojď za námi, kdepak jsi!" Narovnám se, nebuď slabá říkám si v duchu. Opatrně vycházím k pódiu. Vystoupím po schodech. Všichni se na mě dívají. Sklopím hlavu. ,,A nyní chlapci." Ohlašuje Kapitololský muž. Z nádoby vytáhne papírek, otevře ho. ,,Morus Rivel." Na pódium jde velký kluk, kterého znám ze školy. Podáme si ruce. Mírotvorci nás odvádějí do luxusně zařízené místnosti s rudou sedačkou. Po chvíli čekání přichází celá moje rodina. ,,Zlatíčko, nás to tak mrzí!" Řekne mamka. Začínají mi téct slzy. Obejmu se s nimi. Slyším jak se mamka nadechuje mezi vzlyky. Lera si otírá slzy. Mírotvorci je odvádějí. ,,Zkus přežít!" Řekne naposledy taťka. ,,Sbohem." Odpovídám. To je asi konec loučení. Říkám si pro sebe.
Znovu se otevřou dveře. Moje kamarádka! ,,Ach bože, za co?" Povzdechne moje důvěrná kamarádka Aishia [ Ajša]. Obejmeme se. To je zřejmě naposledy. Mírotvorci ji odvádí. Vyvádějí mě z budovy a odvádějí na nádraží. Naše nádraží je dost blízko náměstí a proto nejedeme autem. Nastoupíme do vlaku. Zamávám 7. Kraji, protože už ho možná nikdy neuvidím. ,,Hej nespi." Morus mi louská před obličejem. Mám chuť mu jednu vlepit. Nestihnu to, protože do místnosti vchází žena. Může jí být tak 40. ,,Jsem vaše mentorka, jmenuji se Woodie." Podám jí ruku. ,,Antoaneta." Vidím jak má celé pořezané ruce. Je mi jí líto. ,,Podíváme se na ostatní splátce." Řekne Woodie a zapne obrazovku. Jako každý rok vypadají nejdrsněji. Jinak mě nikdo nějak zvlášť nezaujal. Tak a teď se jděte zabydlet." Do mého pokoje mě dovede avoxka. Otevřu dveře a vidím nádherný pokoj, který je celý sladěný do zelené. Poděkuji avoxce a ta odchází.Převleču se a jdu do postele. Po dlouhém trápení usínám. Ráno mě probouzí mužský upuštěný hlas. Ani nevím jak se ten Kapitolan jnenuje. Zvedám se unuděně z postele. Obleču si světle modré šaty a punčocháče, rozčešu si vlasy a vyjdu z pokoje. Snídám housku s máslem džemem a mlékem. Hmmm. Ještě před tím, než odejdu, se zeptám Kapitolana jak se jmenuje. Tynson. Zvláštní jméno. Právě jedeme dlouhým tunelem. Za ním na nás ale čeká překvapení! Kapitol. Všude ječící davy odporných Kapitolanů. Vycházím z vlaku a mávám. Jdeme do našeho apartmánu. Je v 7. patře. Jakmile se otevřou dveře výtahu, poklesne mi brada. Apartmán je ještě luxusnější než vlak. Z mého přemýšlení co je lepší mě vyruší Woodie. ,,Zavedeme tě k tvým vizážistům, pak bude ceremoniál."
,,Já jsem Viva, toto je Moodlin a Olaf. Jsme tvoji vizážisté." Ne, jste zmalování kašpaři. Lehnu si na lehátko, oni mezitím lamentují nad mými chybami. Trhání chloupků vážně bolí, ale pak mé tělo něčím natřou a bolest se zmírní. ,,Myslíte si, že je dost připravená pro Rusilu?" Ptá se ostatních. ,,Snad." Odpovídají téměř jednohlasně.
Do místnosti vstoupí žena, které může být tak 30 let. Má neonově zelenou paruku a tyrkysové šaty s velkým výstřihem. A je neuvěřitelně moc namalovaná.,, Já jsem Rusila, ale můžešklidně mi říkat Rusli." Podává mi ruku. ,,Antoaneta." Vyndá z obalu, který si přinesla šaty. Jsou hnědo- zelené. Dole hnědé a k vrchu zelené, jako stromy, tu a tam z nich vyčnívá nějaký klacek pokrytý listy. Obleču se do nich. (Perfektně mi padnou.)
Jdeme na ceremoniál. Vidím všechny ostatní splátce v jejich kostýmech, ale žádný mě moc nezaujme. Máme hnědé koně. Nevím jak je to možné, ale raději to neřešení. Jsou nádherní. Nastupujeme na vůz. 1. Kraj, 2., 3., 4., 5.,6..... Nadechuji se a vyrážíme, mám pocit že mi prasknou ušní bubínky. Chytáme se s Morusem za ruku a zvedneme ji. Najednou z nás začnou padat lístky. Rozdávám úsměvy a mávám. Všichni utichají a my se blížíme k prezidentovi, který zahajuje svůj proslov. Kecá samé kraviny tak neposlouchám.