Povídky z Lesa

Kapitola čtvrtá

,,Já nevím. Co teď budeme dělat?" zděsila se Tara, ,,jak se dostaneme domů?"

,,Co vylézt nahoru na strom a rozhlédnout se od tamtud?" navrhl Ravan.

Tara souhlasně přikývla a vyšvihla se na další větev. Byla rychlá. Pokud šlo o šplh, byla nejlepší. Předčila by i kdejakého jiného dospělého kočkodlaka. Ravan neváhal, a aby rozdíl mezi nimi nebyl tak velký, postavil se na větvi, kde doposud seděl. Neměl strach z výšek. Žádný jiný kočkodlak ho neměl. Proč taky? Odmalička byl vychováván v lese. Všude kolem něj rostly vysoké, košaté stromy a už jen vítr, kterého bylo pod jejich korunami tak málo, vzbuzoval chuť být ve výšce a dopřát své kůži trochu svěžího vánku.

Budou se řídit podle stromu Lunoa. Strom Lunoa byl hlavní bod v orientaci v Lese. Byl vyšší, mohutnější, a majestátnější, než kterýkoliv jiný. Jeho koruna a větve se táhly stovky metrů do šířky. Byl to král Lesa.

Ravan u Lunoi nikdy nebyl, ale přál si ji vidět. Už tak vysoké normální stromy vedle něj vypadaly jako trpaslíci.
Když kamarádi vyšplhali až tam, kde byly větve tenké ani ne přes pár centimetrů - kočkodlaci jsou mimojiné také neobyčejně lehcí - bylo mezi desítkami lístků vidět dál. Odhrnuli jednu z větví, která jim bránila ve výhledu. Před nimi se rozprostírala rozsáhlá, kilometry a kilometry dlouhá plocha zelených korun stromů. Vypadaly jako chlupaté bouličky rozprostřené po hektarech země. Tu a tam vyletělo z křovisek hejno ptáků, vystrašených nějakým jiným tvorem, který se zde potuluje. Byl to úchvatný pohled. Otázka, která Ravana trápila od dětství, byla, jestli za vším tím něco je. Zda tenhle les někde končí. Zdálo se ale, že ne. A pokud ano, musí to být strašně daleko.

Rozhlížel se dál, a snažil se najít Lunou. Nikde ji ale neviděl. Zmaten tímto nebvyklým úkazem se zeptal Tary, kde velký strom je.

,,Musí být támhle za tím pásem hor." ukazovala Tara prstem. Stály tam a hleděly na Les tazvané Trojzubé hory. Už název vypovídá o jejich tvaru. Dominovaly jim tři špičaté vrcholky. Jmenovaly se Arun, Delga - prostřední a nejvyšší - a Deštná hora. Deštná hora byla zajímavá. Každý den a každou noc nad ní pršelo. Mrak, který se zde držel, jakoby byl nevypotřebovatelný. Někdo říkal, že je začarovaný kouzlem, bylo o ní spousty historek. Ravan k nim měl upřímný respekt.

,,Musíme ty skály obejít, jedině tak zjistíme, kde jsme, protože bez Lunoy jsme nahraní. Každopádně jsme museli uběhnout pořádný kus cesty, což mě tak napadá..." Tara se na chvíly odmlčela, ,,kdo nás to pronásledoval?" zamračila se a vyděšeně pohlédla na Ravana.

,,To nevím, ale asi neměli dobré úmysly." Ravan se zachvěl, už začínala být zima. V břiše se mu při myšlence na cizince udělal knedlík - noc, kdy se mu někdo vloupal do chatrče, a teď tohle. Co jsem komu udělal? Ptal se sám sebe.

Po dlouhé odmlce, kdy se oba dva dívali do země, pravila Tara: ,,Když tu budeme jen tak sedět, domů se nikdy nedostaneme. Musíme vyrazit!" Tara byla rázná a sebevědomá dívka, což ale neznamenalo, že neuměla naschlouchat druhým. Byla i milá a zábavná. Přesto s ní Ravan teď nemohl souhlasit.

,,Už je tma. Neměli bychom se spíš utábořit? V noci je les plný stvůr a já bych nerad na nějakou z nich narazil," prohodil se zvednutým obočím.

,,Máš pravdu. Slezeme a porozhlédneme se po nějakém dobrém místě na spaní." Kočkodlaci své děti mimo jiné hlavně učili to, aby se uměli postarat sami o sebe v právě takových chvílích, jaká teď nastala.

Tara už stála na zemi s rukama v bok, když Ravan seskakoval z poslední větve. Měkce přistál, napřímil svá záda a začal se rozhlížet, kde by mohl společně s Tarou přenocovat. Hledali v okruhu tak padesáti metrů, ale najít vhodný úkryt není jen tak. Musí vás ochránit před deštěm, větrnými živly a divou zvěří. Takže jedno stanoviště bylo moc otevřené, do důlku, který našla Tara v zemi by se oba dva nevešli... až Ravan kápnul na nízký, ne moc široký skalní převis. Vešel se tam vestoje i v leže. Zavolal Taru, aby posoudila jeho nález.

,,Hm, dobře, z půlky bych ale vchod zatarasila větvemi, abychom nebyli tak na ráně."

Vyházeli všechno vlhké listí ven a nastlaly si jinými, suchými listy. Pak udělali, jak řekla Tara. Metrový vlez z poloviny zakryli silnými větvemi, které pak ještě pokryli jehličím, aby tam tolik nefoukalo. Před skrýší si ještě udělali malé ohniště, aby v případě útoku zastrašili noční tvory. Vše za společnosti lišáka Thrumfra.

Bylo už šero, když Ravan vykřesal jiskru, která jim měla posloužit jako ohřátí, místo teplé deky. Tara mezitím přinesla pár kusů dřeva na zátop. Ravan se postavil, a prohlédl si společnou práci. Uznale kývl, že je to dobré. Kamarádka se na něj usmála a oba, byť s prázdným žaludkem, ulehli ke spánku.