Budapest again

Běžela. Nevnímala kam. Nevnímala kudy. Chtěla jen někam utéct. Někam daleko. Daleko odtud. V náručí svírala dítě zabalené v dece. V kapse nahmatala mobil a vytočila jeho číslo. "No tak, vezmi to!" říkala si potichu. "Zlato, jsi tam?" zazněl z telefonu jeho hlas. "Ano. Našli nás. Musela jsem s ní utéct. Přijeď co nejrychleji. Prosím. Chci ti říct, aby sis pamatoval, že jsi moje jediná lá...."náhle utichla. "Zlato, ozvi se mi. Jsi tam? Co ti je?" tázal se jí. "Sbohem drahý. Postarej se o Isabell." rozloučila se s ním. Tu noc naposledy slyšel její hlas. "Belly, buď statečná." řekla ještě svojí dceři a do ručičky jí vtiskla svůj přívěsek. Ozval se výstřel. Žena zemřela. Vrahové utekli. Za pět minut přijel on s kolegy. Našli ji na zemi, v katolišti krve. Dítě leželo kousek od ní, v ručce svíralo přívěsek ve tvaru šípu. Když uviděl ten výjev, neovládl city. Poklek u jejího bezvládného těla a dal se do breku. Vzal dítě do náruče - spalo. Pohladil ji po tváři. "Jeďte beze mě." zavolal na ostatní. Podíval se na dívenku. Probudila se a usmívala se na něj. Tenhle úsměv zdědila po své matce. Teď to přece nevzdá. Ona by nechtěla, aby se kvůli její smrti pohřbil v práci a na Isabell nemyslel. Toho dne sice ztratil svou ženu a nejlepší přítelkyni v jedné osobě, ale pořád má jejich dceru. Její tělo odvezli a on se vydal domů. Zítra bude pohřeb. Později jí u hrobu slíbil, že z Isabell vychová silnou dívku, jako byla ona. A že se postará, aby na ní nezapomněla. Sám sobě si ještě slíbil, že Budapešť už nikdy nenavštíví. Sice ji tu poznal, ale tady mu i zemřela.