Věříte si? Dokážete sami sebe přijmout? Umíte k sobě být upřímní? Máte sebevědomí?
Tak jo, než tady začnu blábolit své obvyklé psychologické kecy, tak bych chtěla říct, že i já jsem bývala ta bezproblémová, nevinná, milá, hodňoučká, snadno zmanipulovaná holčička. Neměla jsem absolutní sebevědomí. Styděla jsem se před každým stvořením. Dokonce i před kamarádkami jsem se občas bála pronést nějaké slovo. Na základce mě každý označoval za tu 'nezkaženou, tichou, stydlivou, milou Kristýnku', ale v průběhu čtvrté/páté třídy se to začalo měnit.
Možná to bylo tím, že jsem ve škole měla partu kamarádek a mezi nimi byla holka, která se opravdu nebála projevit svůj názor. Nebála se ztrapnit. Nebála se postavit se na pingpongový stůl a začít tancovat na nějakou ultra dětskou písničku. Dokonce bych i řekla, že si užívala ten smích, který na ní byl mířený. A nebrala si to nějak k srdci, protože vedle ní vždycky někdo byl. A dokázala si vybudovat respekt ze všech těch žáků prvního stupně, jestli se to tak dá nazvat.
A možná to bylo tím, že jsem vyrůstala se dvěma o deset let staršími sestrami, které nikdy před mýma očima pořádně nepropadli nějaké ultra depresivní náladě a převažoval dívčí smích a utahování z mladšího sourozence = mě. Naučila jsem se to už od malička přijímat. Utahovaní, blbé komentáře, hloupé poznámky, různé ne vážně myšlené urážky.
A možná jsem si trochu věřila i protože mě nikdo ve škole neshazoval. Nemůžeme si všichni lhát, že nás naše okolí neovlivňuje, protože ovlivňuje nás až moc. Na tom, jak se vyvine naše osobnost má OBROVSKEJ dopad naše okolí.
Zatímco jsem byla na základce ta Tichá. Tak teď na gymplu jsem ta Upřímná, kapku drzá, občas zlá, sprostá Kikča, ale samozřejmě tam jdou občas vidět i ty vlastnosti ze základky.
Hele, a já sama ani nevím, jaká část mého já se mi líbila víc, ale vím, že jsem spokojená s tím, jaká jsem. A vím, že tam venku jsou lidé, kteří mají obrovský problém se svým sebevědomím a s tím, aby se měli rádi.
Ale na sebevědomí není pořádně návod. Nemůžu vám sem vypsat seznam věcí co udělat, abyste měli nějaké sebevědomí. Ani já jsem se na to, jaká budu na gymplu nepřipravovala. Neměla jsem nějaké starosti s tím, jak se chovat, jak udělat, aby mě měli rádi.
Jsem neskutečně líná v plánování, takže jsem to nechala zkrátka na jakýmsi osudu. Měla jsem strach z toho, že mě nebudou mít rádi, ale to má snad každý první den.
Ale jednu věc si říkám často. Musíte spoléhat na sebe a ne na svoje okolí. Musíte stát na vlastních nohou, než se o někoho opřete. A nemůžete sto let litovat činu, který jste udělali v minulosti. To, že něčeho budete litovat tak hrozně dlouho, nic nevyřeší. Absolutně nic, jelikož se to stalo v minulosti a pokud vím, tak nikdo z vás nevymyslel stroj času.
Co se stalo, stalo se. Už to nijak neovlivníme.
Naopak budoucnost a přítomnost ovlivnit můžeme, tak se seberte a věřte si trochu.
Vaše okolí vás nemůže ukřižovat za to, že si věříte. A co je vám vlastně po lidech, kteří budou mít problém s vaším sebevědomím? Vždycky tady budou lidé, kteří budou s něčím mít problém, a ty mějte laskavě u řitě.
Koukejte na ty lidi, kteří za to stojí. Dávejte na ně pozor a zároveň se věnujte i sobě.
ale pozor...zase, aby se z vás nestala nějaká arogantní kachna.
Našla jsem svoje sebevědomí, a vy jistě také najdete. Držím vám palce.
