ACH, DOBRÝ KRÁSNÝ DEEN, DOUFÁM, ŽE TO TADY JEŠTĚ NEUMŘELO.
Nezapomněla jsem na Vás, nebojte (vy na mě asi ano, ale nevadí). Přemýšlela jsem nad tématy, ale mě žádné nenapadalo, ani lidí kolem mě, a tak jsem to nechala být a rozhodla jsem se napsat, teprve až se mi něco samo zrodí v hlavě a teď nastal ten čas...
*dramatické bubny trutrtrtrtrturtrtrtrtu*
Dnešní kapitola zní: ČAS.
A vážně, tohle téma, když se nad tím opravdu zamyslím, je mi z toho smutno. Protože stačí se podívat kolem sebe. Lidi, které jsem vídala pořád v dětství a teď, když je vidím, vidím je starší, s vráskami, prostě ten čas na nich jde opravdu vidět. Lidi, které vidíte každý den po celý rok, u nich tu změnu nevnímáte, ale pořád to tam je.
V mojí hlavě mám pořád tu starost, že teď neumím využívat čas správně a v budoucnosti, až se naskytne konečně příležitost, nebudu vědět, jak to využít dost.
Nevím, jestli jsem to byla jenom já, nebo jste to tak měli také. Každopádně vím, že když jsem byla malá, měla jsem budoucnost nasněnou jako pohádku. Všechno jsem měla šťastně vymyšlené, vyfantazírované: velký dům se zahradou a bazénem a grilem a výřivkou, deset pater, klídek, peněz až nad hlavu, nebo naopak nějaká chaloupka uprostřed lesa, kde bych byla princeznou, povídala si se zvířátky, žila si poklidný život princezničky (to bylo, když jsem se dívala na nějaký film Barbie, ok). Představovala jsem si, že žádné špatné věci ve světě nebyly, žádné problémy, všichni byli šťastní, jednoduše protože jsem se tak cítila já a já si to tak vysnila.
A čím více nabírám let, tím více vypadá všechno realisticky, moje fantazie najednou mizí jako mlha. Vysněný život mám stále, to ovšem, ale každou chvíli se mi ta představa mění, protože mi dochází, že takový to nebude, starostí bude více než dost a prostě sen zůstane pouhým snem.
Uvědomujete si, že za chvíli bude rok 2017, což bude znamenat, že rok 2013 byl již před 4 lety? Momentálně byl rok 2011 před 5! Je to matematika, ale prostě, jenom ta představa...TOHLE MĚ DĚSÍ. To, že každým rokem budeme stárnout, nikdy nezůstaneme, tací jací jsme byli před sekundou, která teď uběhla, a uh, teď mimochodem uběhly další dvě a takhle to prostě běží: tik, tak, tik, tak, tik, tak... ČAS SE NEZASTAVÍ, nebudeme mít minimální počet vrásek jako teď.
Uvědomujete si, že konec minulého školního roku, byl již před pěti měsíci? Víte co jste za x let vašeho života prožili? Já totiž, nemám tušení, jakým způsobem jsem strávila svůj čas tenhle rok. (to nejspíš vypovídá něco o mojí paměti, protože ta je na tom vcelku špatně).
Každopádně nechci trávit veškeré Silvestry přemýšlením, jestli jsem něco udělala za celý rok, říkat si, že to změním, přitom nejsem nějaký Superman, abych udělala něco převratného, taky nejsem dospělý člověk, abych si mohla rozhodovat sama za sebe, taky se necítím jako cílevědomý člověk, který by si vždycky šel za svým cíli. Ahaha, tohle bylo mimo téma.
Za každou cenu, co se tu snažím vážně říct je to, že byste si měli svého času vážit. Zacházet s ním důležitě - respektive neberte to jako samozřejmost, to že vnímáte jak každá sekunda tiká je obrovský, ale obrovský dar. A taky to, jací jsme - puberťáci, pod tou věkovou hranicí 18 let - je omezený, právě v tomhle věku můžete udělat tolik věcí bezstarostně, myslet na jakoukoliv věc bez stresu (a jestli vás stresuje škola - nejste v tom sami, ale pořád to je něco menšího než to, co nás čeká v budoucnosti - teda z toho, co poslouchám od sester), je to věk, kdy jste sice považováni za malé děcka, což je na jednu stranu otravné, ale na druhou stranu, v klídku se tak můžete chovat. Jsme ve věku, že věci, které čirou náhodou půjdou špatně (například nějaký trapas ve škole) tak to už nebude mít žádnou hodnotu za 5 - 10 let. Jsme ve věku, kdy se o nás stále starají rodiče (neříkám, že tomu tak nebude v budoucnosti, ale je rozdíl mezi tím, když se o nás starají v tomto věku a ve věku 18+).
Taky mou pointou je, abyste s časem nemarnili, neodkládaly věci (říká člověk, co každou sekundu prokrastinuje *ok* *potlesk*), nestrávili to tak, jak byste ho nechtěli. Tací, jací jste tuhle sekundu se mění každým odbitím sekundové ručičky na hodinkách. To, jak vypadáte se momentálně mění. Pupínky, které vás otravují na různých částech vašeho těla s největší pravděpodobností zmizí.
Problémy, které máte teď, starosti, které máte teď, tak 80% z nich se dokáže vyřešit samo (možná více možná méně, holt matematika). Respektive jsou to problémy, které vás dlouho trápit nebudou, většinu z nich zapomenete. A i věci, o kterých si momentálně myslíte, že jsou ultra důležité, nemusí znamenat ani ň za deset let.
To nejdůležitější z této kapitoly (ani nevím, jestli jsem obsáhla všechno co jsem chtěla, ale říkám si, že je to nějaké dlouhé, tak to už utnu) je: *tik tak tik tak tik tak tik tak*
Myslete na to.
Protože NIKDY nevíme, kdy bude naše poslední tik nebo tak.
Mám vás ráda. Během tohoto víkendu bych měla zveřejnit ještě nějaké info, snad se to povede. ♥
