I know places

Oba.

Začátek:
„Baby, I know places we wont be found in & they'll be chasing our tails, trying to truck us down, cause I know places we can hyde."

On:
Dostal jsem SMS, byla od mé šéfky. „Tvůj dnešní cíl je Margita Edinbourgh, studuje na New York University (NYU), nejspíš ji najdeš na matematické fakultě, je chytrá a pracuje na zbrani, kterou by prodala armádě a ta by s ní naší společnosti mohla překazit plány, zlikvidovat."

Převlékl jsem se do svetru a jean, abych vypadal jako vysokoškolský student, pro efekt jsem přidal ještě brýle. Nepotřebujoval jsem auto, NYU byla patnáct minut od mého bytu a já mám menší procházky rád. Můžu tak přemýšlet o životě. Ještě jednou jsem se podíval na tu SMS, abych věděl na koho se mám ptát, až na NYU dorazím. Margita Edinbourgh. Zajímavé jméno.

NYU:
„Dobrý den, jmenuji se Martin Scaleman." Vymyslel jsem si falešné jméno. „Hledám tu jednu dívku, Margita Edingbourgh."

Žena s brýlemi se začala dívat do počítače, do databáze. „Jste rodinný příslušník?" Zeptala se mě.

Netušil jsem, co mám říct. Nemohl jsem říct, že jsem bratr, to bychom museli mít stejné příjmení. „Př..přítel, jo, chodíme spolu, ano." Doufám, že tahle lež mě nebude nic stát.

„Margita Edinbourgh, kolej číslo 322, momentálně ji najdete ve fyzikální laboratoři číslo dvě." Potom mi ukazovala směr k fyzikální laboratoři.

Zaklepal jsem na dveře, otevřela mi tlustá blonďatá holka v růžovém svetru a ve svářečské masce, neviděl jsem její obličej.

„Kdo jsi?" Zeptala se mě. „Martin Scaleman, jsem tu nový, poslali mě sem." Dívka ustoupila a naznačila, abych vešel.

„Jmenuji se Loreleigh Drafthová a budu tě mít z fyziky, nejspíš." Stále jsem jí neviděl do obličeje.

„Vem si masku a připoj se třeba k, kdo je sám...třeba k Margitě, požádala mě, jestli by nemohla pracovat sama, ale snad se nebude zlobit." Ukázala na bruneta v kostkované košily a potrhaných jeanech, měla na sobě opět svářečskou masku, takže ani jí jsem neviděl do obličeje.

„Ty budeš asi Margita, já jsem-" To si ale sundala svářečskou masku, uviděl jsem její nádherný obličej, byla moc krásná, její oči na mě v temné obrovské laboratoři svítily.

„Promiň, chtěla jsem tu věc sundat, zastávám se toho, že by se sobě při mluvení měli lidé dívat do očí, jsem trochu staromódní." Nad slovem staromódní jsem se musel zasmát.

„Jsem Margita, ty jsi?" Opřela si ruku o stůl a hlavu si opřela o dlaň té ruky.

Nechtěl jsem jí říkat své falešné jméno. „Thomas, Thomas Williams." Potřásla mi rukou.

„No, Thomasi Williamsi, teď se asi budeme setkávat často, právě pracuji na úžasné zbrani, hlavní roli hraje kinetická energie, kterou přeměníš na polohovou, je to geniální, armáda by měla všechna vítězství v hrsti."

„Tak děti, pro dnešek toho nechejte a jděte na oběd, vše doděláte v pondělí, užijte si víkend." Všichni studenti se zvedli, Margita ještě chvíli pracovala na zbrani a něco počítala, ale zvedla se.

„Margitin sousede?" Okřikla mě profesorka v růžovém svetru. „Pojď sem drahý, musím si tě zapsat.

Šel jsem za ní, cestou mě Margita chytila za rukáv a zašeptala mi do ucha "Čekám na chodbě".

„Drahoušku, jméno?" Vzala si propisku profesorka.

„Thomas Williams." Jméno si zapsala. „To je zvláštní, jako bys mi když jsi přišel řekl jiné jméno, ta skleróza se na mě čím dál tím více projevuje." Zapsala si ještě pár dalších věcí a poslala mě pryč.

„Tady jsi, jdeš se mnou na oběd?" Zeptala se mě Margita. „Já, znáš mě asi třicet minut, mohl bych být tajný agent, který má v plánu tě unést a zabít." Poznamenal jsem.

„Ale prosimtě, takový roztomilouš jako ty?" Začervenal jsem se, ale ano, i takový roztomilouš jako já.

„Mohl bych to považovat za rande?" Zeptal jsem se nesměle.

„Určitě mohl, kde mám kytky?" Oba jsme se rozesmáli. Utrhl jsem nějaké kytky na trávníku před školou a Margita si je s hrdostí vzala. Tenhle den skončil tím, že Margita přespala ten večer u mě doma. Když usnula, tak jsem svojí šéfce napsal: "Cíl zlikvidován", aby byla šťastná, nedokázal bych Margitu zabít, obzvlášť ne po našem prvním rande.

O dva roky později:
„Miláčku?" Zakřičela Margita. „Ano Margi?" Nechtělo se mi vstávat z postele, cítil jsem ale, že Margita dělá její domácí waffle. „Volá ti nějaké neznámé číslo."

Vyskočil jsem a běžel dolů, během těch dvou let jsme si spolu koupili menší rodinný dům, jen pro nás dva a našeho francouzského buldočka Moobyho.

„Dobré ránko, zlato." Přistoupil jsem k vařící Margitě. „No dobré, radši to zvedni, zvoní to už pěkně dlouho."

„Haló?" Řekl jsem. „Thomas Williams?" Ozvalo se z telefonu. „Tady Sarah Kruwsznicka, tvoje nadřízená, už pět let." Ulevilo se mi, že to nebyl nikdo jiný.

„Dobrý den Sarah, co potřebujete?" „Pamatuješ, jak jsem ti před dvěma lety dala cíl zneškodnit tu dívku Margitu Edinbourghovou?" Zeptala se mě.

„Ano, pamatuji." Nervozitou jsem polkl. „Tak si čtu noviny a tam je malý článeček o jaderné energii, zní zajímavě a opravdu byl, tak se podívám na autora, tam stojí Margita Edinbourgh, říkám si, že to musí být jen shoda jmen a tak se podívám na fotku, kterou tam má a jste tam s ní vy, Thomasi, jak ji líbáte na tvář."

„Sarah, mohu to všechno vysvětlit..." „Tak poslyš, máš den na to ji zlikvidovat, tentokrát už doopravdy, jinak se Postarám o to, aby jste byli zlikvidováni, oba." A telefon zavěsila.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...