Under the Dome

Part 2. / Já chci ven!

(Laylin pohled na setkání s kupolí)

Jelikož nemocnice nebyla daleko, byla jsem tam tam za chvíli. Než jsem však stačila vůbec vlézt dovnitř, uslyšela jsem nějaké podivné zvuky. Pozvedla jsem obočí a rozhlédla se. Něco se mi nezdálo. Něco tady sakra, ale sakra smrdělo. Vůbec se mi to nelíbilo. Nezůstala jsem však dlouho stát na místě, jelikož mi to moje zvědavost ani nedovolila a pomalu se vydala po chodníku dál. Práci jsem teď jaksi vypustila z hlavy, což se mi stalo opravdu prvně. Měla jsem uvnitř sebe takový zvláštní pocit nejistoty, strachu, ale taky, jakoby se začínalo plnit něco, o čem jsem už dávno věděla, ale jen si to nedokázala správně vyložit. Tohle bych nepřála zažít nikomu.

Nevím ani jak, ale povedlo se mi dostat až k místní farmě. Tedy, ono jich tu je několik, ale tahle byla největší. Povšimla jsem si té spouště. Auto v ohradě, krávy všude kolem... tady někdo boural.

Chystala jsem se hned rozeběhnout k autu, zjistit, co se přesně stalo a pomoct řidiči. Jenže zrovna ve chvíli, kdy jsem se chystala vstoupit na silnici, jsem uviděla kamion. Zarazila jsem se s tím, že počkám, až přejede a pak hned poběžím. Jenže to, co se stalo, mě dostalo do kolen, doslova.

Kamion nejel zase tak rychle, ale ani ne úplně pomalu, když v tom do čehosi neviditelného narazil. Doslova a do písmene. Úplně na šrot a to neviditelné.... jakoby nezničitelná, neviditelná stěna. Kamion byl slisovaný, řidič to nemohl za žádnou cenu přežit a já padla na kolena s hlasitým výkřikem a oči se mi zalili slzami.

"Neeee!" Zaječela jsem nahlas, zvedla se a rozeběhla se blíž.

V tom mě kdosi, těsně před tím, než jsem se té neviditelné věci dotkla, srazil k zemi s výkřikem: "nesahej na to!".

Zůstala jsem ležet a brečela. To, co jsem viděla, to přece nemůže být pravda! Nemůže, nemůže, nemůže! Ten druhý mě pustil a klekl si vedle.

"Heej, heej, shhh, shhh. To bude dobrý, kliiid." Čísi hlas mě uklidňoval a bylo mi úplně jedno, v tuto chvíli, kdo to je. Prostě jsem ho objala. Pevně jsem se k němu natiskla. Silný, vysoký muž, který měl vypracované tělo a plno svalů. Sen každé ženy, mě to teď ale bylo úplně ukradené.

V tom se okolím začal rozléhat policejní maják a blížil se. Táta s kolegy.

Zaskřípění brzd a byli slyšet kroky. "Jdi od ní!" Ozvalo se najednou z úst muže, táty, a ten neznámý mě pustil, dal ruce před sebe a o pár kroků ustoupil.

"Hlavně klid, nic jsem jí neudělal, jen jsem pomáhal." Řekl vážně na svou obranu. Ten hlas byl jemný, ale zároveň tak tvrdý. Zvláštní kombinace.

Otřela jsem si slzy a na všechny se podívala. Táta mě chtěl obejmout. "Nech mě! Jsem sakra dospělá, přestaň se o mě furt tak starat, jak o malýho fracka!" Vyjela jsem na něj, vůbec netuším, co mě to popadlo. Prostě jsem vybouchla jak časovaná bomba. A při pohledu na to za tou neviditelnou stěnu, slisovaný kamion i s řidičem, ke kterému už se sjížděli hasiči a policisti z okolních měst... nikdo netušil, co se děje.

Každý na mě koukal, táta obzvlášť, ale museli dělat svoji práci. Nebudu to teď řešit. Přišla jsem k tomu muži. "Někdo by Ti to měl ošetřit," ukázala jsem na jeho natržené obočí.

"Počkej, počkej..." Začal a podíval se na mě vážně.

"Jsi v pohodě vůbec Ty sama?" Zeptal se a prohlédl si mě od hlavy až k patě.

"Neměla bych být? To, co se stalo... ach, já, za to se omlouvám, je to těžký a... pojď, ošetřím Ti to." Řekla jsem radši a naléhavě se na něj podívala, tady už nezvládnu být ani minutu.

Táta za námi koukal a vůbec se mu nelíbilo, jak jdu pryč s neznámým chlápkem, ale já jsem už dospělá a moje rozhodnutí jsou čistě jen na mě.

"Jsem Layla." Představila jsem se při chůzi a podívala se na něj.

"Barbie, nediv se, prostě... Barbie." Řekl mi svou, zjevně přezdívku, a já se jen pousmála a přikývla.

"Těší mě." Dodala jsem ještě a on zakýval hlavou na souhlas.

"Děkuju za pomoc... vlastně i za záchranu. V tu chvíli jsem vůbec nevěděla, co dělám." Podívala jsem se na něj vážně a on se na mě podíval taky, krátce zakroutil hlavou a pousmál se.

"Jdeme do nemocnice, pracuji tam, takže tam Ti to ošetřím a pak budeš moct jít." Pověděla jsem mu a on opět přikývl.

Cesta netrvala nijak extra dlouho, zanedlouho jsme byli před nemocnicí, pak v ordinaci, kde jsem mu ošetřila, zašila a zalepila poměrně dost natržené obočí a poté už mohl jít.

"Teď děkuju zase já Tobě." Pousmál se Barbie a já akorát zavrtěla hlavou.

"Je to moje povinnost, poslání, pomáhat lidem." Osvětlila jsem mu, jak to vnímám já a usmála se.

"Myslím, že se ještě uvidíme, když jsme tu teď zavření." Řekl trochu napruženě.

"Jo, to... asi jo." Přikývla jsem a nijak dál to nekomentovala, cítila jsem se uvnitř hrozně. Vyšla jsem s ním před nemocnici a prozatím jsme se rozloučili. Nevšimla jsem si však, že nás někdo sleduje...