Fallen Angels

1. díl - Anděl, nebo démon?

Proházela jsem se noční ulicí Londýna a zmrzlé ruce si zahřívala svým horkým dechem. Bohužel jsem je stále měla ledové, jako led. Tenký kabát propouštěl štiplavou zimu na mou ledovou pokožku. Po celém těle jsem měla husí kůži a třásla se zimou. Záře měsíce lehce prosvicovala temnotu noci. A já. Já jsem byla znovu ztracená. Hlavou mi proudilo tolik myšlenek. Proč to ještě dělám? Proč stále žiji? říkala jsem si. Můj život už je beztak bezcenný. Jsem jen černá díra, co zničí všechno, co má ráda.  

Z mého přemýšlení mě hrubě vytrhla nějaká temná osoba, která do mě strčila. Ruce jsem dala před sebe a očekávala pád na špinavou mokrou zem. Někdo mě ale chytil. Stále jsem měla zavřené oči. Cítila jsem blízkost jeho těla. Obě jeho ruce byly pevně přišpendlené k mému maličkému tělu.

"Jsi v pořádku?" zeptal se mě se starostlivým tónem v hlase. Pomalu svůj stisk zpevnil a postavil mě. Své ruce jsem položila na jeho paže, abych chytla rovnováhu. Ještě stále jsem nic neřekla. Byla jsem jím oslněná. Jeho očima. Úsměvem. Naprosto vším. "Haló. Jsi v pořádku?" mával mi rukou před obličejem a lehce se smál.

"A-ano." vykoktala jsem ze sebe tichým křehkým hláskem.

"Tak dobře." usmál se na mě ještě víc, až jsem ucítila, jak se moje kolena podlamují.

"Děkuju." řekla jsem nesměle a sklopila pohled dolů.

"Nemáš za co." znovu se lehce zasmál a prstem pravé ruky mi rychle přejel po bradě. "Jak se jmenuješ?" zeptal se mě.

"To není důležité." řekla jsem smutně. A znovu sklopila pohled dolů ke svým nohám.

"Ale je." chytl mě za bradu a trochu se ke mě přiblížil. Srdce se mi lehce rozbušilo. Zírala jsem na něj s údivem, a upřímně, trochu jsem se ho i bála. "Tak jak se jmenuješ?" zeptal se mě znovu.

"Nicole." řekla jsem posledním dechem.

"Takže... Nicole. Krásné jméno." přiblížil se ještě trochu. "Nechceš se jít někam zahřát? Vypadáš promrzle."

"Cože?" ustoupila jsem o krok dál, protože mě vyděsil.

"Neboj se." zasmál se. "Já ti nic neudělám. Jen vypadáš promrzle, tak jsem ti chtěl dát nabídku, aby ses trochu zahřála." usmál se na mě.

"D-dobře." řekla jsem a strach ve svém hlasu jsem neskrývala. Měla jsem strach, ano, ale taky jsem byla jako led. Všechno mě bolelo a studilo. Potřebovala jsem se ohřát.

"Tak jo." usmál se na mě. Lehce ke mě přistoupil a pomalu mi dal ruku kolem pasu. Nejdřív jsem se divila, ale nechala jsem se. V jeho náručí mi bylo alespoň trochu tepleji. Spíš jsem se k němu ještě přitiskla. On se jen pousmál a šli jsme dál. Došli jsme až na konec té temné ulice. Za rohem stálo černé auto, které za chvilku odemkl. Otevřel mi dveře a čekal až nastoupím. Bez výrazu jsem nastoupila dovnitř. On oběhl auto a rychle si sedl. Usmál se na mě a nastartoval. Snažila jsem si zahřát ruce svým dechem, ale stále jsem je měla promrzlé. On se usmál a natáhl ke mě ruku. Já jsem ucukla, protože jsem nevěděla, co chce udělat.

"Klid. Jen jsem zapnul topení." usmál se. Chytil mě za zápěstí a natlačil moje ruce k topení. Hned jsem se k němu přitiskla a nechala teplo proudit alespoň mými dlaňemi.

"J-jak se jmenuješ?" řekla jsem, ani jsem se na něj nepodívala. Byla jsem až moc nervózní.

"Harry." usmál se na mě.

"Proč mi chceš pomoct, Harry?" zeptala jsem se ho naprosto klidně. Srdce se mi zpomalilo.

"Já nevím. Líbíš se mi a bylo mi tě líto." řekl, ale od 'líbíš se mi' jsem přestala vnímat. Jen jsem na něj znovu začala zírat. Srdce se mi znovu rychle rozbušilo. Skoro jsem ani nedýchala. On se na mě stále klidně usmíval. Abych se vyhla nějakému trapnému momentu, tak jsem se zase přišpendlila k sedadlu a koukala na temnou cestu, kterou prosvicovaly přední světla auta.

"Řekl jsem něco?" zeptal se mě starostlivě.

"Ne." řekla jsem roztřeseným hlasem, který se mi bohužel nepodařilo zakrýt. Ani jsem se na něj nepodívala. Byla jsem až moc nervózní a vyděšená. Ruce jsem si pevně přitiskla k tělu, abych si v sobě udržela teplo. Za chvilku mi ale zase byla zima.

"Úplně se třeseš." koukl na mě a pohladil mě po rameni. Když se mě dotkl, tak mnou projel lehký výboj. Byl to zvláštní pocit. Zaraženě se na mě podíval. Vypadal vyděšeně a zmateně

"Pozor na cestu." řekla jsem bez zájmu a stále na něj koukala. Ruku, kterou měl stále na mém rameni, natáhl dozadu. Stále se mi upřeně díval do očí, jako já jemu. Ruku pomalu vrátil zpátky a v ní držel deku.

"Na." řekl neměnným hlasem. Bez výrazu. Jeho tmavé nevinné oči propalovaly ty mé. Byla jsem roztřesená a zmatená. Pomalu jsem zvedla pravou ruku a chytila deku, kterou mi podával. Párkrát rychle zamrkal, jakoby se vzbudil a znovu začal koukat na cestu. Já na něj stále upřeně koukala. Dech mi docházel. Byla jsem až moc unavená. Víčka se mi přivírala a mysl už nevnímala. Přehodila jsem si deku přes sebe, nohy si přitiskla k tělu a hlavu si položila na kraj sedadla. Zrak mi pomalu slábl a já za chvilku usnula. Už jsem nevnímala zimu, co se děje kolem mě, ani jeho upřené pohledy na mě.