Fallen Angels

7. díl - Záblesk minulosti

Flashback 
"Tatí, kde je máma?" zatahala mě za kalhoty. Byla tak rozkošná v těch baletních šatičkách. Vyzvedl jsem jí a přitiskl si ji k sobě.

"Neboj Nicole, už jede. Za chvilinku tu bude." dal jsem jí pusu na čelo a ona se mi ovinula kolem krku.

"Co když nestihne moje představení?"

"Ale stihne, neboj se."

"Dobře." dala mi pusu na tvář a seskočila.

"Děti, pojďte. Za chvilku začne představení." zavolala na všechny děti učitelka.

"Tak běž zlatíčko." usmál jsem se na ní a jí se rozzářily oči nadšením. Hned odběhla za ostatními dětmi a já jsem si šel sednout do publika. Netrpělivě jsem čekal, až Amanda (Nicolina maminka), přijde. Už se zhasly světla a já si dělal velkou starost o to, kde je. 

********

"Tatí, tatí, jaká jsem byla?" přiběhlo ke mě to malé rozkošné stvoření a já ji hned vyhodil do vzduchu.

"Bylo to nádherné. Jednou z tebe bude krásná baletka." přejel jsem jí prstem přes nos a ona se lehce zachechtala.

"Kdepak je maminka?" koukala na mě se stále rozzářenýma očima.

"Zlatíčko... ona... to bohužel nestihla, ale vsadím se, že ti to vynahradí."

"Ona nepřišla? Proč nepřišla. Vždyť jsem se tak snažila." začala být smutná.

"Ale to není kvůli tobě. Asi je jen zácpa."

"Proč nepřišla?!" začínala se zlobit.

"Nicky, nebuď naštvaná. Maminka za to určitě nemůže."

"Ale ano. Nepřišla..." seskočila z mé náruče a odběhla si sednout na židličku.

"Pan Farg? David Farg?" slyšel jsem hluboký hlas za mnou. Hned jsem se otočil a tam stáli dva policisté. Byl jsem dost zaražený, co by po mě mohli chtít.

"Ehm... dobrý den. Potřebujete něco?" podíval jsem se na ně tázavým pohledem.

"Vy jste manželem Amandy Fargové?"

"Ano. Stalo se jí něco?" vyhrkl jsem na ně.

"Pane... máme pro vás špatnou zprávu. Vaše žena... Ona měla autonehodu a... nepřežila to. Je mi to moc líto." 

Nevím, proč mi hlavou proběhla tahle vzpomínka. Teď bych se měla spíš soustředit na to, co mi řekl Harry. I když... neměla jsem tušení, co mám na to říct. Tohle.. tohle se mi ještě nestalo. Při mém stylu života vás ani nenapadne, že by se to mohlo stát. A vůbec by mě nenapadlo, že bych potkala svého strážného anděla, který, podotýkám, je padlý Anděl a teď mi řekne, že... že mě... miluje.

"Já chápu, že nevíš co říct, ale prosím. Řekni mi něco." koukal na mě s prosebným výrazem.

"Já... ty... to nejde..." zavrtěla jsem zmateně hlavou a zvedla se. Nervózně jsem přecházela z jednoho konce pokoje na druhý. V hlavě jsem měla takový zmatek... Co mám dělat?  "Jak?" zašeptala jsem.

"Co jak?"

"Jak se to mohlo všechno takhle zhroutit." mumlala jsem si pro sebe. Nikdy bych neřekla, že by mě mohlo potkat něco takového... Pro někoho by to byl zázrak... potkat anděla. "Harry... já, mám tě ráda, ale spíš jako kamaráda, ale... já tohle nezvládnu. Je toho na mě moc. Tohle je až moc na každého." uhýbala jsem mu pohybem, jen abych se nemusela dívat do těch jeho očí. "Jak si asi myslíš, že se teď cítím?!" vylítla jsem a cítila jsem, že tohle není to poslední, co jsem řekla. "Ty mi řekneš, že umřu. Ty... ty mi řekneš, že existují... no, že existuješ. Pak mi řekneš, že... že mě miluješ? Jsi snad na hlavu?! To si nemyslíš, že už mám už tak těžkej život? Co přijde dalšího? Upíři a čarodějnice na koštětích?!" nechápavě jsem na něj koukala a rozdýchávala to, co jsem mu právě teď řekla. Nejdřív se na mě zaraženě koukal, ale pak se začal... smát. "Proč se směješ? Tady je snad něco k smíchu?"