Fallen Angels

13. díl - Konec

Ve společném objetí jsme leželi na zemi. Jen tak jsme byli potichu a snažili si užít chvíli spolu. I když jsme byli ve špinavé kopce. Neměla jsem tušení co se teprve bude dít. Ani jsem na to nemyslela. Snažila jsem se vtisknout si tenhle moment do paměti, aby nikdy neskončil. Nechtěla jsme teď bez něj strávit ani sekundu. Prostě navždy zůstat v jeho náručí a nikdy se od něj neoddálit ani na milimetr. 

Ve chvíli, kdy jsem uslyšela cvaknutí zámku jsem sebou rychle cukla. Harry, i já , jsme se postavili a čekali, co se bude dít. Zvuk starých dveří byl pomalý, ale vzápětí bylo slyšet prudké bouchnutí. Z leku jsem se natiskla na Harryho a vyděšeně se na něj podívala. 

"Buď v klidu. Nemáš se, čeho bát." klidně se na mě usmál. Ale jeho klidná slova hned přehlušil tlumený ďábelský smích.

"Že se nemá, čeho bát?" byl slyšet hlas toho, co se smál.

Marcus.

Kamenná zeď vzápětí zmizela a za ní byla vidět jeho zlá tvář zaklínače. "No, teď by ses bát měla."

"Necháš ji na pokoji, ti říkám!" zařval na něj Harry. Chtěl k němu vystartovat, ale já jsem ho chytila za ruku a přitáhla ho zpět k sobě. Hned se na mě podíval a pohladil mě po tváři.

"Hele, co takhle nechat tý šarády a prostě se už poddat? Stejně s tím nic nezmůžeš. Jsi jen spodina. Nemáš tu žádnou sílu. Jsi jako obyčejný smrtelník. Jen nicka." Marcus si s radostí vychutnával každou urážku, která vycházela z jeho úst. S ruky za zády a nadšeným výrazem se na nás díval. Stále jsem Harryho hypnotizovala očima. Nechtěla jsem, aby se na něj díval, aby ho poslouchal. Snažila jsem se ho uklidnit. A vypadalo to, že to pomáhá. "Haló? Poslouchá mě tu vůbec někdo?" zeptal se Marcus naštvaným hlasem, ale ani já ani Harry jsme ho nevnímali. Koukali jsme se jen a jen na sebe. "Tak to stačí!" zařval, ale ani jeden z nás sebou ani necuknul. Najednou se ale Harryho ruka prudce vytrhla z té mé. Harry se přilepil na stěnu. Následoval silný zvuk nárazu jeho těla na stěnu. Vyděsila jsem se a hned se podívala na Marcuse. Měl nataženou ruku směrem k Harrymu a v očích mu sálala zuřivost. 

"Marcusi, nech ho napokoji!" zakřičela jsem na něj. Otočila jsem se na Harryho. Vypadal, jak když se dusí. Chtěla jsem se k němu rozběhnout, ale jakoby se kolem mého těla obmotala gigantická ruka, která mě nepustila a zvedla mě do vzduchu.

"Nicole!" křičel Harry s přiškrceným hrdlem. Dívala jsme se kolem sebe, ale nic tam nebylo, ale když jsem se podívala na Marcuse, měl ruku namířenou na mě, v pevném stisknutí.

"Marcusi! Nech ji!" křičel rozzuřeně Harry, stále s přiškrceným hrdlem.

"Sklapni!" zakřičel Marcus a mávl rukou namířenou na něj. Harry se pohl o trochu dopředu ve vzduchu a znovu narazil do stěny. Dívala jsem se na něj, jak se mračí bolestí. Bolelo mě to za něj, ale nedokázala jsem si představit, jak moc trpí.

"Marcusi, nech ho!" křičela jsem slabě. Slzy jsem měla na krajíčku. Nesnášela jsem ten pocit, že mu nemůžu pomoct. Navíc, když si nemůže pomoct ani on sám. "Prosím!" vzlykala jsem.

"Dobře." řekl klidně a spustil svou ruku podél těla. Harry sjel na zem a rozkašlal se. Chvilku si mnul krk, ale potom se hned podíval na mě. Rychle vstal a běžel ke mě, ale těsně, než mě mohl chytit, jsem se rozlétla směrem k Marcusovi. Bylo to hrozně rychlé. Vzpomněla jsem si na tu neviditelnou stěnu. Myslela jsem si, že narazím, ale nic. Otevřela jsem oči. Vznášela jsem se vedle Marcuse. Neviditelnou rukou mě stále svíral, ani se mě nedotýkal. 

"Nicole... Ne!" rozběhl se ke mě Harry, ale rukama narazil na průhlednou stěnu.

"Harry.." zaskučela jsem a po tváři mi sjela první slza.