My Twitter profile.

1.

Proboha!
Už zase ten budík, hned jak ráno uslyším jekot té zpěvačky, snad Taylor Swift si říká, je mi jasné, že je 6 ráno a moje sestra Karolína právě vstává do školy. I když chodíme na stejnou školu, já vstávám až v půl sedmé. Nepotřebuji na sebe totiž patlat tolik make-upu, řasenky atd... jako ona. Zase usínám.

Hned jak vstanu, podívám se na hodiny na mobilu.
Sakra, je 6:45, zase jsem zaspala! A tak mi nezbyde nic jiného než spěchat. Jelikož nemám moc času, tak si jen vyčistím zuby, něco na sebe hodím (volím džíny s dírami na kolenou, burgundi triko a takový černobílý kradigan) a učešu si svoje hnědé vlasy.
Dnes si je ani nežehlím, takže si je dám do culíku, protože jinak vypadám jako pudl.
Beru si tašku se svačinou a jenom křičím na mamku že už jdu, tak ať nepanikaří, že v pohodě stíhám, což nebyla tak moc pravda, ale tak lepší když na mě nebude křičet a všechno proběhne v klidu, akorát by mě to zdržovalo a to bylo to poslední, co jsem zrovna potřebovala.

Jakmile se dostanu z domu, začnu sprintovat na autobusovou zastávku, kterou mám normální chůzí tak deset minut od domu, ale dneska musím zabrat. Jelikož mi to odjíždí už v 7:15 a zbývají mi jen 4 minuty.
Asi není možné to stihnout, ale i přesto běžím dále a nevzdávám to. Cestou potkám pár lidí ze školy, ale ve spěchu je nestíhám ani pozdravit.
Je 7:15. Ale mě už čeká jen poslední zatáčka, tak zaberu dvakrát tolik. Zahnu naposledy doprava.
A co nevidím?
Autobus akorát přijíždí, dneska má zpoždění celou jednu minutu. Což pro mě bylo dost osudové a také je to snad poprvé v životě, co mi nevadí, že MHD se nedá věřit.

Nastoupím do autobusu, ve kterém už sedí moje nejlepší kamarádka Lenka- znám se s ní už od svých 6 let a stále se mnou drží, což nechapu, protože dokážu být dost otravná- koupím si jízdenku, ohlédnu se a vidím jak už na mě mává její hubená ruka a její hnědé oči mi naznačují, že má vedle sebe volné místo. Cestou k jejímu sedadlu, které je až skoro na konci autobusu, pozdravím pár lidí a usměju se na ně.

Jakmile se dostanu k jejímu sedadlu, přisednu si a už jen slyším jak mi něco vypráví, (je totiž strašně ukecaná, to mi teda vůbec nevadí, právě naopak) nakonec se mě zeptá jaké jsem měla ráno, jako to dělá vždycky. Většinou odpovím, že normální. Ale vzhledem ke dnešku jí vyprávím o mém zaspání a dobíhání autobusu.
Ani to pořádně nestihnu dopovědět a už mi skáče do řeči.

"Všimla sis na mně něčeho nového Ap?" Řekla s úžasem ve svém hlasu, což mi řeklo, že jsem si asi všimnout měla.

(Ano, jmenuji se April, ale kamarádi mi říkají Ap. Mám anglické jméno, protože jsme s rodinou dříve bydleli v Anglii. Sestra je ale Karolína, po mojí babičce z ČR.)

"No....možná tvůj batoh?" Sjela jsem očima od její hlavy, až k patě a potom jsem si toho všimla.

"Ježiš, ty jsou krásný Leni." Celkem mě zaskočilo, že mi naznačuje něco o jejích nových botách, je to totiž takovej ten typ člověka, který by raději strávil týden v jeskyni, než aby šla dobrovolně nakupovat.
Ano tom, že jsou krásné jsem měla pravdu. Byli to takové krásné, černé tenisky s nenápadnými, bílými tečkami, které tomu dodávali šmrnc.

"Viď? Jsem z nich úplně unešená!"
A tak jsme dále klábosili o jejích nových botech, dokud jsme nedojeli až na zastávku u školy. Bylo sice zvláštní s ní vést nějaký takový rozhovor, ale zádě tolik mi to nevadilo.

Jakmile jsme dorazily na zastávku u nás ve škole, uviděla jsem sestru se svým přítelem u toho jeho krásného, černého auta, ve kterém ji ráno vozí. (Jenom já pořád jezdím autobusem jako nějaká socka...)

Dělá, že mě nezná jako vždy, i když už všichni ví, že jsme sestry.
Mně je to ale jedno, a tak s Lenkou raději postupujeme dál do školy.

V půl osmé už jsme s Lenkou ve škole, kde potkám nejen své další kamarádky, ale i svou největší nepřítelkyni Megan. I když se s ní nebavím, tak se ze slušnosti pozdravíme. Jakmile se na ni podívám, dojde mi, že něco není v pořádku.

Tohle je spíše taková ta úvodní kapitola, ale i přesto doufám, že se vám kapitola líbila :).
Budu moc ráda za všechny ohlasy, votes a komtáře :).
-Lina