My Twitter profile.

4.

Usoudila jsem, že při vší té náladě, by bylo nejlepší, kdybych šla spát. A tak jsem taky udělala, s nadějí, že se mi bude zdát nějaký hezký sen.

Ráno hned po probuzení (6:30), jak je mým zvykem, jsem zkontrolovala všechny sociální sítě a nově i včetně twitteru.
Jakmile jsem zapla twitter, vyskočil na mě můj první "lajk". Byl to hezký pocit.

Po tomhle mě čekala moje normální ranní rutina-vyčistit zuby, obléknout se, najíst se a dneska, jelikož stíhám, jsem si i vyžehlila vlasy.
S vyžehlenými vlasy mi přijde, že vypadám o dost lépe. A i když to je asi divný, tak když vypadám lépe tak se i lépe cítím. Méně se stydím atak.

Při nastupování do autobusu jsem se pořádně rozhlédla, ale Lenka nikde.
"Jak mi to mohla udělat?" Pomyslela jsem si.
A tak jsem si sedla sama do zadní části autobusu, kde obvykle sedáváme.
Jakmile jsem se dostala na zastávku u školy, uviděla jsem skupinku mých kamarádů. Rozhodla jsem se, že za nimi půjdu a popovídám si.

"Viděla jsi co na sobě měla včera Megan?" Řekla Domča trochu hlasitěji než chtěla, až ji uslyšeli skoro až na druhé stráně pozemku školy.

"Jojo, viděla. Ten obří výstřih, no hrůza!" Odvětila Kristin.

A takhle nějak probíhá naše povídání si. Většinou klábosíme úplně o ničem, jako třeba teď.

Ale abych vás trochu uvedla do děje. Jsme šestičlenná skupinka kamarádek: já, Lenka, Kristin, Domča, Katy a Ama. A jak to většinou u větších skupinek bývá, tak se rozdělí na menší skupinky. U nás je to do dvojic nějak takhle: já a Lenka, Kristin a Domča a nakonec Katy a Ama.

Ale to, že jsme rozdělené na dvojice, vůbec neznamená, že se nebavíme každá s každou. Jen máme trochu blíž k té své parťačce než k ostatním.

V 7:40 jsme se konečně odhodlali dojít do školy ke skříňkám. Máme skříňky po dvou já ji mám s Kristin. Ale jelikož Kristin trvá hrozně dlouho se převléknout, tak to vzdám s čekáním na ni a jdu rovnou do třídy s nápisem 6.G. Jsem na osmiletém gymnázium.

Ve třídě už sedí pár lidí, Maty a Naty (Maty k Naty chová city, ale ona si nechce přiznat, že ho má ráda. A tak už je asi druhým rokem v tvrdý friendzone). Dále tam sedí Honza, ten je zase zvláštní tím, že už ve 13 zjistil, že je na stejné pohlaví. Já ho za to neodsuzuju. Příjde mi to spíše rozotomilé.

Projdu kolem nich, pozdravím a jdu na své místo odložit si tašku. Ihned potom si to namířím na školní záchody, protože si všimnu mého odlouplého strupu na levém loktu.
Cestou projdu nejen kolem 4.A (sestřiny třídy), ale také kolem třídy, která bývala dříve mou. Ale vystěhovali nás do výtvarky.
Nakouknu tam, takže nedávám pozor na cestu a hroznou ranou narazím do nějakého kluka.

Asi je nový, protože ho vidím poprvé, má takové hnědé, rovné vlasy.

"Jee, promiň." Řekl a tázavě se na mě podíval.

"Ne, to je moje vina." Odpověděla jsem mu a trochu se zastyděla.

"Ježiši, teče ti krev z loktu. To jsem vážně nechtěl. Promiň." Podíval se na mě trochu zahanbeně a pomáhal mi zpět na nohy.

"Ne to jsi nebyl ty. Jen jsem si uloupla strup." Podívala jsem se na něj a trochu zčervenala.

Rychle jsem se vzpamatovala a odešla na ten záchod, očistit si loket. Cestou jsem se ještě párkrát ohlédla a všimla si jak zachází do 8.G.
Jakmile jsem se dostala na záchod, očistila jsem si loket a přemýšlela nad ním.
Ten moment jsem si chtěla zapamatovat, tak jsem otevřela Twitter a napsala si svůj další tweet:

"Náhoda nebo osud?"

Rychle jsem se zase dala dohromady a odešla do třídy.
Tam už na mě čekali kamarádky a společně jsme odešli na matiku.

Rozhodla jsem se jim o tom raději neříkat. Nestojím o otázky typu "Jak vypadal?" "Jaký měl oči?" atd...
O matiku mi přišlo hned několik upozornění na mobil vůči twitteru.
Nový sledující.
Nový lajk.
Nový retweet.

A i přesto, že jsem měla jen 2 tweety, už jsem měla 8 sledujících. Což jak jsem pochopila, bylo celkem dobré.
Asi nebyla taková blbost si to založit.
Je to vlastně takový deník, který mi lidé hodnotí. Není to až tak špatný nápad.

Další kapitola, doufám, že se vám líbila☺️.
Buu moc ráda za hvězdy nebo popřípadě komentáře☺️.