Čelem ke zdi

Jediná část.

Když zvedl zbraň, čas okolo nich se na chvíli zastavil. Vesmír zanechal veškeré své činnosti a soustředil se na tento jediný moment, toto jediné místo. Právě zde byl nyní středobod vší existence.

Kohoutek poslušně cvakl a ten zvuk se zdál být pro okolní ticho až příliš hlasitý. Násilím trhal prázdnotu, kterou okolo sebe oba muži tak pečlivě, leč neplánovaně vytvořili. Zničil jejich krátký mikrosvět, posunul děj zase dál.

„Čelem ke zdi," pokynul držitel zbraně. Ačkoliv mohl druhý muž, ten klečící, vidět, jak mu slova splývají ze rtů, přísahal by, že mu je řekla hlaveň oné pistole. To z ní se ozval prázdný hlas, ona byla tím ledovým kusem kovu, který by se k větě dokonale hodil. Člověk za ní byl jejím majetkem, ona držela v rukách jeho.

Alespoň tak to klečícímu připadalo. Nebyla to však tak docela pravda. Muž, pistolník, chcete-li, zdaleka nebyl majetkem, rozhodně ne něčeho tak malicherného, jako je nabitá zbraň. Cítil, viděl, chápal. Právě v tom tkvěla síla momentu.

Uvědomoval si tuto chvíli se všemi jejími detaily, uvědomoval si klečícího ve vší jeho lidskosti, která nebyla příliš odlišná od té jeho. Viděl ho a byl pro něj průzračný křišťál, nyní ve svém postavení tak čistý, jako nikdy předtím nebyl.

Díval se klečícímu do očí a neviděl pouhou skupinu buněk určených k tomu, aby mozku předávaly informace o okolí, viděl život za nimi, jeho podstatu. Viděl ohromného tvora, řvoucího, sténajícího, tak mocného, jak si jen stěží dovedeme představit. Viděl stvůru, která by nejraději utrhala křídla každému motýlovi, viděl netvora, který pošlapal každou květinu. Viděl nevinné dítě, usmívající se, doufající, věřící tak, jak bychom jen stěží věřili. Viděl osamělý paprsek slunce, který by nejraději zachránil každý list každého stromu, viděl malou mořskou vlnku, která pod svou ochranu vzala každou rybu, která jen v moři je. Viděl hněv a byl to hněv jehňátka. Viděl smutek a byl to smutek slunce. Viděl temnotu a byla to temnota všech hvězd na nebi.

Bylo to něco nepopsatelného, plné paradoxů, větší než čas, větší než prostor, větší než všechno, co jen je, uvězněné v jediné lidské lebce, deroucí se na povrch, žadonící a přitom tiše přijímající svůj osud.

Když od něj klečící svůj zrak odvrátil a ukázal mu zátylek, proběhlo mužem se zbraní zvláštní uspokojení.

Jak velké vítězství to pro něj bylo. Jak velká věc je ovládnout člověka tímto způsobem.

Nebylo podstatné, co předcházelo této chvíli, záleželo jen na ní samotné. Zabít mu připadalo jako sfouknout prach ze samotného vrcholu vesmíru. Nikdy se necítil výjimečněji.

Výstřel se zdál být téměř ohlušující.

Série zvuků po něm byla však docela tichá.

Téměř neslyšné, s ničím nezaměnitelné křupnutí kosti.

Setrvačný náraz lebky o stěnu.

Tupý dopad těla na podlahu.

Největší na lidské velikosti byla její pomíjivost.

Nejvelkolepější na lidském životě byl jeho konec.

A nejkrásnější na vraždě bylo ono poukázání na obě tyto věci.