SOFS - ústav pro nadpřirozené

Prolog

Jedna zatáčka, druhá zatáčka... Projížděli jsme dlouhou alejí stromů u potemnělého lesíku. V autě panovalo znatelné napětí. Cukla jsem sebou. Vůbec se mi to nelíbilo, netušila jsem co se děje. ,,Tati? '' s váháním jsem ze sebe vypravila a znovu se trochu otrasla.
,,Ano Annie?" odkaslal si.
,,Kam to vlastně jedeme?"
,,Uvidíš," otočil se na mě ,,určitě se ti tam bude líbit" mrknul na mě a pousmál se.
Trochu jsem si oddechla po tom krátkém rozhovoru, ale radši se dál neptala.

Míjelo nás několik zatáček a pak přišla opět rovná silnice. Proti nám jeli asi tři auta. Zaměřila jsem se na vozidlo v dálce. Byl to bílý kamion. Vypadal opravdu pěkně. Byl asi pul kilometru od nás... Začala jsem se cítit divně. Napětí se sevřelo víc kolem mě. Začal se mi zrychlovat tep a já se začínala cítit špatně. Neco se děje. ,,Mami...?" dotázala jsem se, ale odpověď nepřicházela... Mamka dál koukala před sebe.
,,MAMI?" řekla jsem trochu naléhavěji. Bílý kamion se blížil a já začala šílet. 200m .... 150m...100m
Kamion dostal smyk! 20 metrů
,,Mamiiii!!!!"

....

Probudilo mě pravidelné pípání něčeho. Neuměla jsem to označit. Pomalu jsem otevřela oči. Viděla jsem rozmazaně. Pohla jsem prsty. Měla jsem něco na ruce, ale byla tak těžká. Slyšela jsem vrznutí dveří. Pootočila jsem se za zvukem a zamžourala přes sílné světlo.

,,Je vzhůru!!!" slyšela jsem vykřiknout osobu která přiběhla blíž ke mně. Stále jsem uplně nerozpoznala hrany obličeje, ale mužský hlas mi trochu napověděl.
Rozevřela jsem oči a konečně dokázala trochu zaostřit. Teď už jsem zpozorovala nemocniční zařízení a bílé nemocniční světlo. Na nic jsem si nepamatovala. Co se vlastně stalo? Proč jsem tu?
Z myšlenek mě vytrhny další rychlé kroky které se pohybovyly směrem ke mně.
Mladý doktor, soudě podle oblečení, kotroloval zařízení a prohlížel si něco na mém těle.
Pohla jsem se, ale začala jsem cítit ostrou bolest, a tak jsem s bolestivým vzdechem zase ulehla.
,, Jak ti je?" zeptala se mě starostlivě mladá žena, s plavými vlasy k ramenům. Podle střední vypracované postavy bych řekla, že cvičí. Černé sako, které měla, mi připadalo až moc pracovní.
,, Asi... " řekla jsem ochraptěle a trochu si odkaslala ,, bolestivě.... Co se stalo? " zeptala jsem se už poněkud normálně.
Mladý sympatický muž, no spíš kluk, vypadal tak na devatenáct, se ohlédl na tu ženu a zatvářil se poněkud smutně.
,,Tvoji rodiče a ty jste měli nehodu... Bohužel..." zastavil se v půlce věty. V tu chvíli se mi něco matně vybavilo.
,,Kde jsou mí rodiče?" cukla jsem hlavou, rodiče nikde nebyli.
,, ...Víš, oni.... " zhluboka se nadechl ,, jsou mrtví...."