SOFS - ústav pro nadpřirozené

1. Nové poslání

,, 12 ! " zavolala paní sedící za pultem. Pravidelně zvedla hlavu rozhlédla se kolem sebe a pak se opět naklonila k dotykovému počítači umístěném na bílé desce z kovu.
Rychle jsem se narovnala a zvedla se ze židle. Přešla jsem přes čekací místnost k pultu a přiložila ruku s náramkovým čipem k detekčnímu zařízení. Zeleně zablikalo a paní vyndala malou krabičku, kterou mi následně položila na pult, abych si ji mohla vzít.
Poděkovala jsem a klidným krokem jsem se vydala ke dveřím do kabinky 3 kde blikalo modře mé číslo.
Vstoupila jsem do kabiny a zavřela za sebou.
Volnou rukou jsem si narovnala své bílé triko s nápisem SOFS. Vždycky mě udivovala jejich trika... Byly tak obyčejná, až se zdálo, že jsou nečím zvláštní, ale přesto jste nevěděli, čím to je. Zahnala jsem myšlenku zpátky odkud přišla a začala se věnovat krabičce.
Bílá krychle na mé dlani s černým displejem nahoře začala vykazovat činnost. Přejížděla jsem bříškem palce po její hraně. Na displeji se začali objevovat čísla a rychle se proměňovala. Sledovala jsem, co to ukazuje. Pokaždý když jsem ji držela začala mi ukazovat něco, co mi připomínalo myšlenkový tok převedený z řeči, obrazů, vět a dalších myšlenek do číselné podoby.

Ve chvíli kdy jsem zaostřila na čísla rozevřeli se přede mnou dveře do kanceláře pana Drewa, čehož jsem si nevšimla, než zakašlal a já sebou cukla. Jeho pobavený výraz mě trochu znejistěl.
"Vítej Annabeth!"na tváři mu hrál pobavený úšklebek.
"Dobrý den pane." pousmála jsem se.
Pan Drew byl velice milý a pohledný muž, středního věku. Tmavé kaštanové vlasy s nepatrnými šedinami mu držel nadýchané lak. A lže s ním nejspíš nešetřil. Trochu jsem se pro sebe pousmála. Jeho oříškové oči trochu zajiskřily.
"..prosím, posaďte se." Poukázal na křeslo u jeho pracovního stolu a ve chvíli kdy jsem dosedala se sám posadil také.
Trochu jsem znejistěla a nervózně poposedla.
"Tákže..." opřel se a židle se pod ním trošku zhoupla do zadu "... určitě už jsi slyšela, co má organizace v plánu." Tázavě jsem se na něj podívala. "Ne pane."
"Prosím, neříkej mi pane" usmál se a opřel se lokty o stůl a mrkl na mě "alespoň tady jsem pro tebe William. Říkej mi Wille" stále se usmíval. Trochu se tím to napětí kolem uvolnilo.
"Dobře, Wille" úsměv jsem mu oplatila "co má Rada v plánu?"
Řekla jsem už jednu větu v celku. Trochu jsem se uvolnila a zvědavě jsem poslouchala.
"Chtějí vyslat některé 'vyvolené' do jejich rodných zemí za příbuznými. Vím, že tví rodiče už nejsou mezi námi, ale prarodiče máš... pověz, víš o nich něco?" Podíval se na mě a já se podívala na své ruce, ve kterých jsem stále držela krabičku. Opět vykazovala činnost. Škubla jsem hlavou a podívala se na Williama. "Ne, bohužel. Myslela jsem, že jsou všichni mrtví.." sklopila jsem trošku pohled.
"Aha.." na čele se mu zvýraznila vráska a na chvilku se odmlčel.
"No.." odkašlal si"vaši prarodiče z otcovy strany stále žijí. Jestli by jste měla zájem je na nejakou dobu navštívit.." už to nedořekl, protože jsem mu skočila do řeči. "... samozřejmě bych chtěla!" Skoro jsem vyřikla a Williemovo už skoro vážný výraz vystřídalo překvapení a pobavený úsměv. "Oh.. podejte mi prosím vaši krabičku" trochu jsem zčervenala a krabičku mu rychle podala. "Děkuju" usmál se a krabičku vložil do počítačového zařízení za sebou.

Jelikoz pisu, ale nemam ted moc casu, napadlo me, ze vam sem hazet postupne aktualizovane casti :)