Občan Myrtany aneb život otroka

Občan Myrtany/ The Citizen of Myrtana Aneb život otroka- 1. díl, první část

Jmenuji se Mot, já vím, divné jméno, ale rodiče si asi řekli, že když se dědeček, velký mág, jmenoval Tom, tak bude originální jeho jméno převrátit a pojmenovat tak mne. Právě čtete mou osobní zpověď, ale nebojte se, není to žádný z oněch typických, přeslazených deníčků, a ani to vlastně není deník, no, popravdě to není ani zpověď. Je to zkrátka příběh mého života, tak, jak jej na zažloutlé stránky knihy s mým jménem napsal sám krutý a nestranný Osud. Tak, jak začít? Nuže, asi tam, kde to vše začalo, tam, kde do mé doposud neslané, chudé a nemastné polévky života vtrhlo štěstí, okořenilo ji špetkou důvtipu, dodalo jí trochu pikantnosti, řádně prohřálo, a začalo ji servírovat...

Ten den, kdy se materie mého života zřítila jako domeček z karet, aby z jeho trosek mohl být postaven hrad, začínal jako každý jiný. Malebným ránem v páchnoucí, žravými štěnicemi prolezlé chatrči, v objetí plesnivých slamníků, z nichž nás, zbídačené otroky budily sladké, příjemné hlasy skřetích dozorců a jejich žoldáků, kombinované se všemi otroky oblíbenými ranami nejrozmanitějšími druhy bičů, důtek či holí. Za onoho zpěvného hlasu našeho dozorce, žoldáka, jehož hlas byl stejně krásný, jako hvízdání polních škůdců, jsme byli obdarováni vskutku vydatnou stravou, čítající řídkou, tuřínovou polévku, a chléb, o němž se říkalo, že jej zruční pekaři připravují z těsta tvořeného dřevěnými pilinami. O tom žádná, že naše kadibudky... No, nebudeme to rozebírat. Nu, a po této skvělé snídani jsme byli rozděleni do čtyř skupin, z čehož první měla z nedostatku lepší možnosti takzvané „volno", což znamenalo, že jste byli jaksi „k odběru" a kterýkoli ork, či žoldák si vás mohl vypůjčit pro vlastní účely, zároveň však ale existovala naděje, že nebudete celý den pracovat. Druhá skupina byla poslána pracovat do farem poblíž města, třetí byla přesunuta do sirných dolů, nic příjemného na čich, ale byl tam alespoň chládek. A čtvrtá měla za úkol kutat na monterských vykopávkách v nesnesitelném vedru, přičemž kdokoli našel něco zajímavého, musel to nezbytně odevzdat, samozřejmostí je, že pokud dozorce spatřil, že nepracujete, šlehl vás bičem, nebo když jste byli velmi pohublí a nafouklí z hladu, tudíž bylo vidět, že už dlouho žít nebudete, tak zkrátka vzal kuši a dotyčného zastřelil (proč zbytečně plýtvat jídlem). Nezbytno dodávat, že pracovní tempo na vykopávkách bylo díky tomu vskutku velice vysoké, vyčerpávající, a je myslím jasné, že to byla nejhorší práce ze všech jmenovaných.

Špatným nápadem také bylo si cokoli z vykopávek odnést, neb pokud to u vás našli, tak vás buď zbičovali, či pokud to bylo něco opravdu cenného, vás prostě pro výstrahu zabili. Nebudu příliš popisovat způsoby zabití, či poprav, ale věřte, že skřeti byli v tomto oboru vskutku vynalézaví, snad nejhorší smrtí bylo pomalé a bolestivé nabodávání dotyčného zaživa na kůl. I přes to všechno se našli otroci, kteří měli kontakty a nalezené předměty dokázali prodat, či vyměnit za jídlo.

Říká se, že hlad je nejlepší kuchař, což je bezpochyby pravdou, zvláště pakliže máte hlad neustále, a tak se v našem táboře začala objevovat spousta nápadů, co všechno by se dalo sníst bez vážnějších následků. Nejoblíbenějším pokrmem bylo asi ragů ze žravých štěnic, které bylo (oproti tuřínové polévce), když jste ho dokázali správně připravit, celkem chutné, a navíc, vzhledem k počtu štěnic v našich chatrčích, to byl jeden z ustálených a snad nevyčerpatelných zdrojů potravy.

Měl jsem to štěstí, že jsem se přátelil s otrokem jménem Snaf, což byl bývalý kuchař, který dokázal uvařit ragů snad úplně ze všeho, co člověk dokázal pozřít. Jeho specialitou bylo ovšem ragů ze žravých štěnic. Uměl ho připravit na stovky způsobů, ale vůbec nejoblíbenějším bylo ragů s démoními houbami, to jsme však měli málokdy, protože démoní houby rostou jen v chladných jeskyních, nebo v zimě. Dozorci občas projevili jakousi „dobrou vůli" a pustili Snafa ke kotli. Jelikož, jak už bylo řečeno, jsem se se Snafem přátelil, vždycky mi dal větší porci, a rozdělil se se mnou o to, co zbylo. Dalším, a mým posledním přítelem byl zoofil, idiot a otravný, vlezlý budižkničemu, jménem Mud.

Mud, nejenom, že měl zvířata „rád", jak sám říkával, ale dokázal je velmi obratně cvičit. Tvrdil, že si jednou ochočil mrchožrouta a „jezdil" na něm (nikdy jsme nezjistili jak). V táboře otroků se tato jeho schopnost velice vyplatila; cvičil vlastní „speciální" žravé štěnice. Měl krabici plnou vycvičených štěnic, které mu na povel hledaly jídlo ve městě, a pokud nějaké našly, nosily ho jemu. Tyto speciální štěnice byly označeny červeným puntíkem, aby hladový otrok poznal, že tohle na ragů nepoužije.

Můj život odjakživa provázela smůla a tak se není čemu divit, že jsem dostal práci na vykopávkách. Pamatuji si a rád vzpomínám, že než do dříve slovutné Montery přišli orkové, patřila mé rodině farma ležící blízko města, když však skřetí armády obsadily celou Myrtanu, všechen majetek byl lidem odebrán, tím pádem byli lidé nemajetní, a tak byli zotročeni a rozvezeni do měst po celé Myrtaně, či dokonce až do dalekého Varantu. Jen ti, jež se dokázali prosadit v bojových arénách, se stali žoldáky, kteří byli alespoň za svou práci placeni, a ti, kteří se nastolenému režimu vzbouřili, se nazývali rebely a skrývali se v lesích, věrni svému králi, jenž nad svou zemí zcela ztratil kontrolu. Bohužel, bylo to tak. Paladinové, válečníci boha Innose, a věrní rytíři královi, přišli o svou mocnou magii.

A my, otroci, prostí obyvatelé zelené Myrtany, v srdcích stále ještě naplněni touhou po svobodě, čekáme, čekáme, až přijde den, kdy orkům rebelové vrazí dýku do zad. Ale každou hodinou tvrdé práce na horkém Innosově slunci, každým týdnem plným krutého týrání, hladu a nedostatku spánku, snižují se naše naděje, i víra v dobro a vykoupení. Dozorce vás může udeřit, může vás zbičovat, dokonce i zabít, ale co nikomu nevezme, je naděje. Tu nám neberou údery důtek, leč vzpomínky na život před tím vším, tehdy, kdy byl svět ještě místem, kdy jste si alespoň mohli být něčím jisti, a nemuseli jste se tolik bát, co přinese zítřek. Zoufalství a strach nám sžírají duše a málokdo už věří, že se vše obrátí k lepšímu.

Kopal jsem, kopal. Zdálo se mi, že snad sto roků. Puchýře na dlaních už dávno nahradily mozoly, bosé nohy už mne nepálí, kůže se mi neloupe ani při nejprudším poledni. Zesílil jsem, přizpůsobil jsem se. Něco mi dává sílu, něco ve mně mi nedovoluje uvěřit, že tady stejně nakonec zemřu. Mud měl štěstí, přidělili ho na farmu, parchanta, určitě si tam teď válí šunky a przní dojnice. Zato Snaf měl smůlu, přidělili ho do sirných dolů.

Dnešek se mi nějak nezdá, dozorci působí nervózně, dokonce nikoho nepráskli bičem, ani nezbili. Zato se neustále ohlížejí k městské bráně, jako by měl přijet někdo významný. Co se to tu bude dít?