„Ahoj, milý neznámý, milý Carle. Tohle je na oplátku můj dopis tobě. Jako odpověď na dopis tvůj. Ale to už je ti asi jasné. Ano, vím, že jsi mrtvý a ano, vím, že tenhle dopis už nebudeš moci dostat, ale mně to nevadí. Chtěla bych ti říci pár věcí.
Zaprvé-Jak jsi to mohl sakra udělat? Jen tak si umřít?
Zadruhé-Jak si to představuješ? Nemůžeš přeci cizím lidem svěřovat své dítě.
Za třetí-Ale i přesto je tvá dcera naprosto úžasná. Dokonce opět začala chodit do školy. A znovu se začala usmívat. Možná je příliš sobecké přisuzovat všechen podíl na tomto jenom mně, ale přeci jen-kdo jiný by ji mohl pomoci, když jí její otec opustil? No ano, já vím. Ty za to nemůžeš. A já tě neobviňuji.
Ale chybíš mi. Strašně moc mi chybíš. A i když jsem tě vlastně vůbec neznala, připadá mi, jako že jsem tě znala velmi dobře. Snad bych možná mohla dokonce říct, že jsem se do tebe zamilovala, kdybychom spolu mluvili více, než párkrát. Ale miluji tvou dceru, takže vlastně i miluji i tebe.
Miluji tě, Carle.
Tvá neznámá.
P.S. Rossie? Asi máš rád růže, že ano?"
ČTEŠ
A cup of tea (short story) CZ
Short Story"Ovocný, nebo mátový?" "Co prosím?" "Myslím si, že ty jsi spíše ovocný typ. Hraješ všemi barvami. A jsi sladká." Zasmála jsem se. "Zato ty jsi zelený a osvěžující. Jako máta." "Přesně tak. Co myslíš, vymyslel už někdo mátovo ovocný čaj?" "Jakože kom...
