Loď přízraků - PAUSE

Prolog - první část

15. června 1947, loď Silver Star, Filipínské moře

Kapitán Peter Johnson se plavil po mořích už celých dvacet let. Byl to zkušený námořník, který už viděl ledacos. Dnešní den neměl být jiný. Plavidlo Silver Star plulo po filipínských vodách už několik dní a zdálo se, že to bude plavba klidná. Moře bylo taktéž klidné, ale na druhou stranu dnes, kdy už byla lodní technologie na tak vysoké úrovni, by si snad dokázala loď poradit s čímkoliv. Navíc Silver Star byla jedním z nových typů, které se začaly v domovských Spojených státech vyrábět už za války. Ještě štěstí, že už jí byl skoro konec. Japonská hrozba sice byla ještě aktuální, ale císař už snad konečně pochopil, že na armáda USA nemá ani jeho letectvo sebevražedných letadel. Tolikrát se Japončíci snažili, aby získali alespoň nějaké vítězství nad Johnsonovou domovinou, ale nikdy nedosáhli ničeho významného. Kapitán Johnson byl velkým nacionalistou, hrdým na svou vlast, která toho už tolik dokázala, přestože patřila k těm nejmladším na světě. Jednoduše shrnuto, kapitán Peter Johnson byl hrdým američanem a jako takový i neskutečně pyšný na to, že může své zemi sloužit prací, jakou vykonává. A tahle práce byla momentálně dost jednoduchá, protože vody byly klidné, mířili správným kurzem a zdálo se, že se prostě nemůže nic pokazit.

Kapitán byl toho dopoledne ještě ve své kajutě. Předchozího večera se zbytkem posádky měli trochu uvolněnější atmosféru, takže ještě teď cítil, že ho lehce pobolívá hlava. Chtěl si na to vzít alespoň aspirin, ale ke svému velkému zklamání zjistil, že na palubě žádný nemají. Proč taky, obyčejně se nepočítalo s tím, že se námořníci budou nalévat alkoholem, který na Silver Star propašovali. On s tím původně nesouhlasil, ale když zjistil, že by musel stát proti celé posádce, která zatím pracovala naprosto perfektně a navíc on sám nebyl zrovna dvakrát konfliktní člověk, takže se nechal přemluvit. Sice si uvědomoval, že se v jeho podání jedná o jisté pracovní selhání, ale byl to prostě dobrosrdečný člověk, který mužům, jenž tvrdě pracovali, chtěl dopřát chvilku oddechu podle jejich gusta.

Zvedl hlavu a zadíval se na sebe do zrcadla. Před vyplutím oslavil pětačtyřicáté narozeniny a tak se věk na jeho zjevu začal trochu podepisovat. Dříve hnědé vlasy v sobě už měly trochu šedin. Ještě to nebylo tak hrozné, navíc manželka říkala, že se jí to i celkem líbí, ale kapitánovi to pouze připomínalo, jak starý už vlastně je. Nemohl udělat nic jiného, než že se s tím prostě smíří. Čas se zastavit nedá a nemělo tak cenu bojovat s něčím, co stejně nemůže přemoci. Postavou to ale pořád byl silný chlap, jak fyzicky, tak i mentálně. Celý život se snažil číst, získávat nové a nové informace a nabádal ženu, aby k tomu vedla i jejich jediného syna. Vzhledem ke své práci nebýval tak často doma, tudíž neměl na jeho výchovu velký vliv. Naštěstí ho v tomhle jeho žena Harriet poslechla a Peter Johnson mladší dnes studoval univerzitu se skvělým prospěchem. Otec na něj tak mohl být právem hrdý. Doufal, že se stihne vrátit do Států co nejdřív, aby alespoň stihl synovu promoci. Bylo to důležité jak pro něj, tak jistě i pro jeho potomka. Ze všech těchto myšlenek a vzpomínek kapitána Johnsona vytrhlo naléhavé zaklepání na kovové dveře jeho kajuty. Byla odstrčená od pokojů zbytku posádky, cesta sem ale netrvala nijak dlouho.

"Vstupte!" řekl jen nahlas kapitán, když se od zrcadla pohledem odtrhl a zadíval se na dveře, které se po vyzvání vcelku rychle otevřely. Stál tam jeden z nejmladších členů posádky, vzrůstem menší blonďák, který se však ukazoval v dobrém světle a svému kapitánovi dělal radost tím, jak se nebál pustit do žádného úkolu, jaký mu zadal, "O co jde?"

"Pane, máme... máme tu něco hrozně zvláštního. Před pár minutami jsme obdrželi velmi znepokojující zprávu v Morseově abecedě. Blízká loď volá SOS." vysypal ze sebe udýchaný mladík.