Loď přízraků - PAUSE

Kapitola čtvrtá - Poslední památka

10. října 1952, sedmnáctá ulice, San Francisco

Venku před barem Shiny Glass už se setmělo a trochu ochladilo, takže když Monica za sebou zavřela dveře a opustila příjemné prostředí podniku, trochu se otřásla, to jak pocítila zimu, která se drala do jejího křehkého těla. V jedné ruce držela svou malou kabelku, druhou se hladila po paži, aby se trošičku zahřála. Musela ještě chvilku počkat, než pan Cooker uvnitř zaplatí a vyřídí něco s barmanem, alespoň takhle jí  to sám řekl. Ona proti tomu nic nenamítala. Ten člověk jí byl celkem sympatický, určitě se na něm podepsala jeho minulost, ale podle toho ho rozhodně soudit nemínila. Každý člověk má nějaký svůj vnitřní problém, který si potřebuje vyřešit sám se sebou a takovéhle problémy, by se neměli vytahovat na světlo světa a řešit s dalšími lidmi. Důležité ale je, jak daný jedinec ke svému vnitřnímu démonovi přistoupí. Pokud se jím nechá ovládnout, stane se otrokem vlastního stínu a vězněm svých vnitřních oblud. A Monica by takhle nikdy dopadnout nechtěla, proto se vždy snažila vyrovnat s problémem, který jí přišel do cesty. Pana Cookera ale muselo určitě potkat něco moc ošklivého, když si spočteme, že zažil návštěvu té hrůzné lodi, o které jí vyprávěl kapitán a následně vyhození z práce, kterou celý život dělal a určitě měl i rád... Muselo to pro něj být strašně těžké. Mladá novinářka se přistihla, že toho člověka trochu lituje. Pak jí to ale přišlo směšné, protože ho vůbec neznala a neměla by ho tolik řešit. Asi za to může její věčná starostlivost.

"Tak, je to vyřízený." promluvil bývalý námořník, když vyšel z baru a zavřel za sebou dveře. Podíval se na dívku s modrými brýlemi a prohlédl si ji od hlavy až k patě, " Je to jenom kousek, budem tam za chvilku. Chcete jít pěšky, nebo si vezmeme taxíka?"

"Myslíte, že nezvládnu ujít pár bloků?" zeptala se s jemným úsměvem Monica a s lehce pozvednutým obočím se na Erica zadívala.

"To jsem tím rozhodně říct nechtěl. Mělo to bejt gentlemanský gesto. Ale tak pojďte. " pokrčil celkem lhostejně rameny, zalovil v kapse u kalhot, vytáhl z ní krabičku cigaret a následně si zapálil. Natáhl ruku v nabídce směrem k Monice, ale ta to rázným kývnutím hlavy odmítla. Nesnášela to už od mala, hrozně jí to smrdělo a vždycky za to nadávala svému otci, který byl poměrně silným kuřákem. Teď jí ale přišlo nevhodné, pronášet nějakou agresivní poznámku na adresu pana Cookera, navíc tady venku to zase tolik cítit nebylo. Přidala do kroku, aby muže dohnala. Pak už celkem rychle šla po jeho boku.

"Jsem moc ráda, že mi důvěřujete, pane Cookere. Chtěla bych o tom vědět co nejvíc, víte, kapitánovo vyprávění mě vážně hodně zaujalo." promluvila, aby prolomila nepříjemné ticho.

"Jste ještě mladá." prohodil ledabyle, "Budu si myslet, že nejste zkažená a vážně to myslíte upřímně. Ale popravdě... " najednou se zastavil a podíval na Monicu, " ... řekněte mi, opravdu vás zaujal ten příběh, nebo chcete jenom dobrej článek pro kariéru?"

Tahle otázka Monicu trochu zaskočila. Udělala ještě několik kroků, než si pořádně uvědomila, na co se jí tázal, načež se zarazila, zastavila a podívala se na něj. Upravila si brýle na nose a chvilku mlčela, dívala se námořníkovi do očí, přemýšlejíc o tom, jak mu odpoví. Vlastně to ani sama pořádně nevěděla. Určitě v tom zčásti byla touha po úspěchu, moc dobře totiž věděla, že kdyby přišla téhle záhadě na kloub, tak by jí to vyneslo do novinářský nebes... Ale také byla zvědavá, jak to celé bylo, proč se o tom na světě vůbec nevědělo a kdo za tím stál. Vůbec ji nenapadlo, že by na to vůbec nemusela přijít. Zatím vždycky, když si něco usmyslela, tak toho dokázala. Chtěla vystudovat žurnalistiku, tak ji vystudovala. Chtěla místo v novinách nějakého velkoměsta, tak ho taky dostala. A teď chtěla přijít na kloub záhadě jménem Ourang Medan. Takže ji taky vyřeší.