Loď přízraků - PAUSE

Kapitola první - Za branami šílenství

7. října 1952, byt Monicy Summersové, San Francisco

Další pracovní den, který začíná otravným zvoněním hlasitého budíku. Musela mít takové buzení, protože jiný zvuk by ji nedokázal vzbudit. Když se z malého města přestěhovala do velkého světa, otec jí jako jeden z malých dárků do nového života dal právě tento starý budík, který teď měla postavený na nočním stolku, a každé ráno ji budil svým otravným zvoněním. Praštila do něj útlou ručkou a on se jako vždycky skutálel na zem a konečně přestal zvonit. Nikdy se nerozbil, přestože pokaždé sebou takhle žuchl. Jednolůžková postel byla to nejlepší na celém bytě. Vlastně toho moc jiného zde ani majitelka neměla. Bylo to hlavně tím, že se jí nedostávalo finančních prostředků. Slečna Monica Summersová se přistěhovala do San Francisca před necelým půl rokem. Ještě předtím si tu ale našla práci v jedněch novinách, které často dávaly prostor novinářům jejího věku. Byla za to ráda a doufala, že jí získané zkušenosti pomohou se propracovat do redakcí, které mají daleko větší věhlas, než ta, v níž momentálně pracuje.

Blonďaté vlasy rozhozené na malém bílém polštářku se pomalu daly do pohybu, to když i hlava jejich majitelky se jemně otočila, aby se mohla zadívat na budík na zemi. Chtěla jednoduše zjistit, jestli je přesně tolik hodin, kolik si myslí. Byl to další z jejích ranních zvyků. A ani tentokrát se nemýlila, budík zazvonil přesně v sedm třicet. Monice přišlo nekřesťanské (ne že by snad sama byla věřící, dávala přednost racionálnímu pohledu na svět), aby někdo nutil lidi vstávat takhle brzy. Opatrně se na posteli posadila a její dlouhé štíhlé nožky se dotkly měkkého koberce, který si nechala do ložničky dát krátce po stěhování. Z objektivního hlediska byla moc hezkou mladou dívkou. Měla dlouhé blonďaté vlasy, které učesané spadaly ve vlnitých kaskádách na její štíhlá ramena. Celkově měla velmi hubenou postavu, ale nepřipadala si nijak vychrtlá, ani podobný názor nikdy neslyšela od lidí, s nimiž přicházela do styku. Co se týče obličeje, byl jemný, stejně jako zbytek jejího vzezření. Na vysoké škole jí říkali "Květinka". Byla na tuhle přezdívku alergická, ale nikdy se jí nepodařilo se jí zbavit.

Měla hluboké, světle modré oči, které ale musela skrývat za brýlemi. Už od mala měla se zrakem potíže, a když si brýle sundala a nedej bože se chtěla na něco podívat, zjistila, že je stejně slepá jako patrona a musí si je na nos znovu dát. Nos byl také tím jediným, co na sobě nesnášela, jinak byla totiž se svým vzhledem poměrně dost spokojená. Jen ten nosánek byl na její vkus trochu moc velký. Ale s tím se toho moc dělat nedá, lépe řečeno vůbec nic. Pomalu vstala a maličko zavrávorala, jak se jí do hlavy rychle nahrnulo hodně krve a její hlavička se začala motat, jako by seděla na nějakém kolotoči. Brzy se to ale spravilo a ona se tak mohla vydat do koupelny, která byla mnohokrát menší, než ložnice. Celý tenhle byt, složený jen ze dvou místností a koupelny s toaletou, měl vskutku miniaturní rozměry. Činže byla ale hodně nízká a ona si nic lepšího skutečně nemohla dovolit. Její rodiče byli dva chudí farmáři, takže ani ti ji nemohli moc dobře finančně podpořit. Ona by si to ale asi stejně nepřála. Na to byla moc hrdá a rozhodnutá, že si ve svém životě všechno obstará sama. Rodiče jí už tak dali dost. Dobrou výchovu, zázemí, klidné a spokojené dětství... víc toho od nich žádat nemohla. V tomhle si připadala rozumná, ale co se týče jiných oblastí svého života, občas byla trochu poděs. Například vztahová rovina, tam byla úplně ztracená. Popravdě, nějaký pořádný vztah ještě nikdy neměla, ale na druhou stranu, v současné době po něm ani netoužila. Její prioritou bylo pracovat a dostat se váš, než kde byla nyní.

Vykonala základní ranní hygienu a stále bosky se odšourala do malého obýváčku s kuchyňskou linkou, kde v době, když se nacházela doma, stejně trávila nejvíc času. Uvařila si silnou kávu, bez které už nebyla schopná vstávat. Další z pitomých zvyků, které její život poměrně dost svazovaly. Je trochu smutné, že už v tak mladém věku byla zajatcem vlastních zvyků, protože nyní se s tím ještě dalo alespoň něco dělat. Ona ale neměla úplně potřebu. Rychle do sebe nasoukala už od večera připravenou snídani a vrátila se do ložnice, aby se mohla obléci. Když bylo hotové i tohle, zbývala ještě trocha toho líčení. Používala obyčejný make-up, který jí přišel velmi ženský. Oči si téměř nelíčila, pouze je orámovala jemnou černou linkou a přidala trochu řasenky. Měla své krásně modré oči moc ráda a tak je obvykle trochu zvýrazňovala.