Útok na srdce

Kapitola 2.

"No...já....nemůžu, musím...pomoct mamce odnýst kytky do...nemocnice" co jsem to sakra řekla za blbost? Kytky do nemocnice. Rovnou jsem mohla říct že jdu venčit dinosaury z útulku.
"Aha. Tak někdy jindy."
Vypadal zklamaně. Ještě jsem chtěla říct že to můžu zrušit, ale Kuba se otočil a odešel na záchody spolu s partou kluků ze třeťáku.
Sedla jsem si do lavice a čekala na zvonění.
Hodina biologie byla nudná. Ostatně jako vždycky, když přišla řeč na kameny a rostliny.
Po škole jsem šla rychle domů, abych nepřišla pozdě. Samozřejmně ne proto, že bych nesla s mamkou kytky do nemocnice, ale slíbila jsem Kubovi že budu v půl třetí na Facebooku.
Otevřela jsem dveře od bytu. -nikde nikdo. Jen na kuchyňském stole ležel papírek se vzkazem a vedle něj pětiset korunová bankovka.

Museli jsme s Tomášem dopoledne odjet do Kladna, dědeček je v nemocnici. Nechali jsme ti tu 500 Kč, tak si skoč někam na oběd. Vrátíme se nejspíš až v noci, tak na nás nečekej.
S láskou mamka.

''Takže dneska sama'' zamumlala jsem si pro sebe a po chvilce držení bankovky v ruce jsem se vydala na věšák pro vodítko. Pískla jsem na Clair a šla jsem jí vyvenčit.
Protože venku bylo krásně, rozhodla jsem se ji vzít na procházku do nedalekého parku. Šla jsem pomalou chůzí a koukala jsem do mobilu. Clair mě tahala stále dopředu, tak jsem ji nakonec odcvalka z vodítka a nechala na volno.
Cesta do parku trvala asi deset minut. Sedla jsem si na lavičku a Clair nechala pobíhat po trávě. Zrovna jsem se chystala napsat Kubovi, když tu si vedle mě někdo sednul.
"Myslel jsem že máš jít s mamkou odnýst kytky..do nemocnice" řekl dotyčný.
Zvedla jsem hlavu a otočila se na něj. Kuba.
"No, víš..." nevěděla jsem co říct.
"Vlastně...mamka odjela z města, takže jsme nikam nešly. "
"Aha. Na jak dlouho?"
Zrovna jsem otevírala pusu, když mě Kuba přerušil.
"A mimochodem-ahoj fešando" usmál se s tím jeho sladkým výrazem na tváři.
Cítila jsem jak se začínám červenat.
"Ahoj. Dneska v noci by se měli vrátit"
"Tak to máme spoustu času ne? Nechceš zajít třeba do kavárny?"
Nabídl se a já opět nevěděla co říct.
"Mám s sebou psa. Ale můžeme ho zavíst domů a..pak klidně jít do kavárny. Jenom si vezmu doma peníze a můžeme vyrazit" situace byla vyřešena.
"Kdepak, žádný peníze. Zvu tě. "
Začala jsem protestovat, ale nakonec mě ukecal a já nechala peněženku doma. Připnula jsem Clair vodítko a mířili jsme domů. Podívala jsem se do zrcadla v pokoji a se zděšením začala hrabat ve skříni a hledat něco přijatelnějšího než ty hadry, co jsem na sobě právě měla.
Když jsem po půl hodině sešla po schodech panelového domu ke vchodu, nemohla jsem uvěřit svým očím...