Bad Generation

Prologue

,,Mami! Mami vstávej!" klečím nakloněná nad svou matkou a tisknouc jí silně ramena. Nehýbe se. Nehýbe se a já už nevím co mám dělat.
Opakovaně třesu s jejím nehybným a studeným tělem, slzy mi stékají po tvářích. Až teď mi dochází, že jsem ji ztratila.
„Mami nemůžeš mě tady nechat." brečím s hlavou přitisknutou k její hrudi. Necítím žádnou známku života.
Točí se mi hlava a bolí mě celý člověk, ale i přesto se po čtyřech doplazím k mému otci.
S rukou přitisknutou na ústech se rychle odvrátím. Pohled do jeho očí bez života nesnesu. Je celý od krve, která utváří louži na tvrdém asfaltu.
„Jullian." zašeptám a začnu se rozhlížet kolem sebe ve snaze najít bratra.
„Julliane!" zachraptím ve snaze zavolat na něho.
Jeho tělo leží kus od otce. Pomalu se snažím postavit se na nohy a jsem ráda, když se mi to nakonec podaří i když v jedné noze cítím nesnesitelnou bolest. Snažím se ji vytěsnit z hlavy a pohnout se dál. Nějakým způsobem se pomalu dostávám k mému bratrovi, na kterého se vyčerpáním zhroutím.
„Julli!? Julli, slyšíš mě?" zkouším na něho mluvit.
„Prosím, prosím aspoň ty mi zůstaň." slzy si opět našly cestu ven a smáčí mi špinavé tváře.
„Lio?" ozve se sotva slyšitelně do tmy.
„Oh...Julliane, díky bohu." zašeptám a rukou ho pohladím po špinavých, krvý slepených vlasech.
„Co se stalo Lio? Proč mě všechno bolí?" snaží se mluvit a jeho oči se pomalu otevírají a vpíjejí do těch mých.
„Měli jsme nehodu Lulliane. Rodiče...oni jsou...jsou mrtvý." poslední slovo nechám vyznít do tiché tmy a silně popotáhnu.
„Ne..." vydechne Jullian. „Ne oni nemůžou být..." nedopoví Lullian a jeho oči se zalijou slzami stejně jako moje.
V dálce se pomalu ozívají sirény sanitky, zatímco mi tu ležíme schoulení v objetí a tiše oplakávajíc naše mrtvé rodiče."
•••
Prolog je na světě a já doufám, že se vám líbil a stejně tak doufám, že se vám bude líbit i tento příběh. Je to zase trošku něco jiného než píšu normálně, tak snad se bude líbit.