Volání Severu: Příliš mnoho problémů

Takhle si představuji život!

Psům od tlapek odletuje sníh. Dech mrzne ve vzduchu. Krystalky ledu zamrzají v srsti. Stojím na saních a lehce přišlapuji dečku, abych ty rozdováděné psy trochu zbrzdila. Blížím se k poslední odbočce k domovu. ,,Hó!" houknu na psy a oni se začínají stáčet do leva. Všech deset psů utíká jako o život. Madla a Beatris, Shiva a Ajka, Tessy a Lily, Anna a Ofi a nakonec Alta a Roky. Všechny moje holčičky.

Vyjíždíme z lesa a já už v dáli vidím náš dům. Bydlíme s tátou asi 50 kilometrů od města Karasjøk. Sníh tu máme od října do května. Většina lidí nás považuje za samotáře, jen proto, že nejbližší vesnice je 30 kilometrů daleko. Nám to ale vyhovuje. A pejskům taky!

Vjíždím do psince a kotvím saně. Koukám na hodinky, které prakticky nesundavám. Ukazují 76 kilometrů a 15:47. To znamená že dnešní trénink na 76 km jsme zvládli za 5 hodin a 52 minut. Usmívám se. To je o 17 minut rychleji než včera. Vzpomínám si na pejsky a pouštím je z tažných šňůr. Rozutíkají se po psinci a rozdovádějí zbylých patnáct hafanů přivázaných na řetězech u boud. Připravuju jim vodu s masem a rychle jim dávám napít. Už je skoro tma tak rychle sundavám psům postroje a krmím psy, kteří neběželi. Pak dávám moje fenky na řetěz. Každou ke své boudičce. Za dvě hodiny zase přijdu, pustím všechny psy, nechám je hodinu běhat a pak půjdeme všichni spinkat. Slunce je už nízko. Obloha hoří všemi barvami. Je mi krásně, takhle si představuji život!