Špatnej den, špatnej život

Počítal jsem s tím, že by se mohla stát spousta věcí. Ale vědět, že se stane zrovna tohle, ani náhodou bych se do toho skoku do neznáma nepouštěl. Člověk přecejen po takových věcech normálně sahá až jako po posledních, jako po záchranné brzdě, která by zastavila jeho životní energii, jedoucí nekontrolovaně po strmém srázu dolu do propasti. Přesně v takové situaci jsem ale byl. Zdála se být bezvýchodná. Teda, jedno východisko jsem nakonec našel a po dlouhém přemýšlení, které vlastně jen dále prohlubovalo mé trápení, jsem ho i vyzkoušel. A záhy zjistil, že to byla kolosální blbost. Odplivl bych si, znechucen vlastní hloupostí, kdybych mohl.

Je mi jedno těch co zůstaly. Je můj život taky nezajímal,. A stejně, jestli se teď trápí, tak jen krátce a jen proto, že neví komu připadne můj majetek. Proklínám ho! Ať se při hádkách o něj třeba pozabíjí, ať si vyrvou vlasy! je mi to fuk. Stejně bych těžko hledal někoho, kdo mě měl opravdu rád. To mě přivádí k tomu, co jsem zjistil, za posledních pár dní, kdy jsem měl času na přemýšlení více než dost. Zjistil jsem, že stejně těžko, jako bych hledal někoho kdo mě měl rád, bych ve svém albu vzpomínek našel někoho, koho jsem měl rád já. Zajímavá souvislost, možná i příčina mých předešlých problémů. Ale teď. Čert to vem! Tohle je mnohem horší než všechna ta osamělost a deprese které mě, jak jsem si možná jen sám namlouval, pronásledovali kde se jen dalo. Stejně s tím už nehnu. Nehnu totiž ani sám se sebou.

Jak jsem již řekl, čekal jsem mnohé. Nejsem z těch lidí, co by v posledních chvílích spínali ruce a pohlíželi vzhůru na nebesa, takže s boží tváří, schovanou za zlatou bránou do ráje jsem ani v nejmenším nepočítal. Neprahnul jsem ani po 72 pannách, ani po nekonečné hostině ve Valhalle. Sakra! Za trochu jídla nebo něco k pití bych teď ale dal život. Škoda jen, že už ho nemám. Toužil jsem jen po vysvobození. O ztrátu paměti a přesunutí do míst, kam by mě moje já nemohlo následovat. Doufal jsem v nekonečné louky, zalité blahou neznalostí toho co bylo. Květiny co by voněly útěchou a tekoucí vodu šeptající si melodii úlevy. Místo, kde bych zanechal těžký kámen s vytesaným nápisem „Život" a bez výčitek od něj odkráčel, lehký jako pírko, naproti nově nabytému klidu.

V tu osudnou chvíli jsem věřil, že se moje představy vyplní. Dokonce to tak vypadalo. Pomalu mě opouštěl život a já s každým výdechem udělal další krok černým tunelem, který mě obklopoval. Kráčel jsem ke zdroji světla na konci. Klišé?! Jak debil. Ale prostě to tak bylo. Skoro jako bych v tom světle viděl první stébla trávy, zalité světlem slunce, které se mi do teď v našem světě zdálo šedé a bez síly. S každým výdechem ze mě odpadala tíha odpovědnosti a já se zdál být lehčí a lehčí. V posledních momentech života, jsem měl na tváři úsměv, tím jsem si jistý. Pak ale přišla ztráta vědomí a s ní i prudká změna, mé situace. Konec tunelu, který už jsem měl na dosah ruky ve vteřině zmizel. Marně jsem ve tmě své hlavy tápal okolo sebe a hledal kliku, nebo cokoliv jiného, co by mi opět otevřelo cestu do mého ráje. Pořád jsem doufal, že to dokážu, že ta oběť bude stát za to. Omyl, omyl a omyl. Nedokázal jsem nic, a tak jsem po zásluze ani nic nedostal. Jen nekonečnou, černou tmu, která mě obklopovala a její váha drtila mojí duši, stejně lehce, jako když se na dítě v obchodě se stavebninama sesype regál se zbožím. Jo, z hladu vždycky blábolím.

Po nějaké době se tma najednou začala rozplývat. Nevím, jak dlouho jsem byl v jejím zajetí. Zdála se to být celá věčnost. Ale zdánlivá celá věčnost mohla taky trvat pár hodin, nebo třeba sekund. Nechutný, pár sekund mimo, který by moje hlava změnila v drásající, nechutný, nekonečný, odporný , temný peklo. Že je život kurevsky nespravidlevej, jsem věděl moc dobře. Ale, že se mnou celej vesmír vyjebe i po smrti, s tím jsem nepočítal. Ale zpátky. Ta tma mizela pomalu. Dost pomalu na to, abych si mohl detailně prohlédnout scenérii, kterou mi postupně odhalovala. Ve chvíli, kdy mi došlo, na co se dívám, měl jsem zase chuť se zabít. Bohužel, už jsem neměl život, co bych si vzal. A ke všemu jsem se nemohl ani pohnout. Se světlem se vracela snad všechna bolest a trápení co jsem prožil. Přikradli se ke mně zpátky a ovládli mou hlavu ještě větší silou, než kdykoliv za mého života. Moje situace nenaplnila žádná moje očekávání, nestala se mi ani úlevou, ani vysvobozením. Stala se mým, možná nekonečným prokletím.

Celé moje zorné pole, mi totiž ukazovalo ten samý obraz, jaký jsem viděl, než jsem naposledy zavřel své, ještě živé oči. Posranou starou půdu plnou haraburdí. Místo kam nikdo nechodí, takže se předtím zdálo být naprosto ideální pro to, aby zde moje pouť skončila. Místo, kde jsem se rozhodl to vše zahodit za sebe. Neúspěšně. Protože teď tu visím. Mrtvý ale při smyslech. Bez dechu a tepu, ale stále schopný vnímat utrpení a bolet. Jedinými společníky jsou mi žízeň a hlad. A oba s plynoucím časem křičí čím dál tím hlasitěji. Marně se zkouším pohnout a utéct, promluvit, nebo alespoň zavřít oči. Do prdele! A ten provaz na krku mě strašně svědí.