Mimo Realitu

První den školy

"Waaau" řvu na celý pokoj tak hlasitě, až se bojím aby na mě nespadla polička s knížkami, kterou mám nad hlavou. Copak je toto ranní vstavání zdravé, a to jsem si myslela, že na vysoké škole vstávat nebudu. Pousměju se, protože při představě, ze by polička zkončila na mém čele a hnedle první den školy, tak raději nechci vědet, co mě čeká během zkoušek a raději vylezám z postele, než abych si vytvářela další představy. Zapluji do papučů, které mám u postele a štráduju si to dolů do kuchyně. "Čauky mňauky" nakouknu do kuchyně, pozdravím rodiče a mířim do koupelny, než mi ji někdo zabere. "Ježiši!!!" při pohledu do zrcadla se tak leknu svého účesu, že si řikám proč jsem nezůstala v posteli déle- polštář vytváří užasné účasy, pomyslím si. Rychle vlasy učešu, hodím do gumičky- klasika, nic jiného u mě moc neuvidíte. Vyčistit chrup a juknout se do ledničky, co si dám k snídani. "Dobré ráno Mio", chytne mě taťka kolem pasu a vlepí mi pusu do vlasů (samozřejmě mě rozcuchá) a pokračuje " jakou jsi měla noc? Jsi nervózní?" Nafrčeně se vykroutím z objetí a zpustím "Ale tati, prosim Tě, teď jsem se učela. A noc jsem měla normální, nejsem přece malá, je to první den na vejšce, ne ve škole. Všude je to stejné." Jednání taťky mi přijde přehnaně starostlivé. Vždyť je to stejný jako každý den. K snídani jsem si vylovila jogurt. A protože kapánek nestíhám, zbalila jsem si tažku, přiskočila k mamce " odcházím". Loupnu mamce pusu na rozloučenou, taťkovi zamávám a mířim do garaže. Naskočím do auta, nastartuji a odjiždím. Cesta do školy mi trvá hodinu, pokud není zácpa. Frčím vesele po silnici mezi lesem, v radiu hrajou moji oblíbenou pisničku - Jess Glynne - Don't Be So Hard On Yourself. Zpívám si, když najednou rána jak z děla. Stočím auto ke krajnici, zapnu vystražné světla, vypnu motor a jdu se podívat ven co se to vůbec stalo. Prohlížím si auto a najednou to vidim, píchla jsem. "No paráda, todle se stane jenom mě." Začnu řvát na celou silnici a rychle přemýšlím, co nám v autoškole řikali za postup. Čapnu reflexní vestu, postavím trojúhelník a přemýšlim co dál. Rodiče volat nechci, musim jim přece ukázat, že jsem samostatná. Když tak přemýšlím, všimnu si, že se ke mě řítí auto. A heleme se, zastavilo předemnou a vystupuje z něj vázně ale vážně hezky mužský. Ježíši Mio vzpamatuj se, culíš se tady na nekoho kdo Ti ještě ani neřekl ahoj. Vzpamatuj se. "Ahoj, já jsem Teodor, ale všichni mi ríkaji Teo." Zaskočene podávám Teovi ruku a dodávám "Ahoj, Mia." Citím, jak mi zčervenal obličej. "Tak co se Ti Mio stalo...." óoo, Teodor, vypada stejne stary jako já, ale no tak holka vrať se na zem. On na tebe stale mluví. "... koukám, ze máš píchnuto. To je ale špatné. Nedá se nic dělat, musíme to přezout ." Vrátím se zpátky do reality; "Myslím, že jsme v haji, přezout to nepůjde, neni co. Nemam totiž rezervu. " zrudnu ještě více a čekám na jeho odpověď. "Aha. No to zcela mění situaci. Tak voláme odtahovku, tady tě stát nenechám." - Teo je se vším rychle hotový a už vytahuje telefon a vytáčí hovor. Skočím mu po ruce a začnu se hrozit "odtahovku, ne pockej, ja u sebe nemám tolik peněz a rodiče by se zbláznili... To nejde." Teo se jen pousměje a povídá "klid, můj otec vlastní odtahovou firmu, zavolám a vše bude na firmu. Přece tě tu nenechám. Kam jsi vůbec měla namířeno? "

"Ježisi máária. Škola. Kolik je prosím hodin? "

" No, asi Te teď zklamu, ale do té to nestíháš. Je už půl 9. "
Při odpovědi to semnou málem sekne "to už je tolik hodin?!" Odpovím a snažím se nepanikařit. Naštěsti odtahovka přijela během pár minut. Teo vše chlapům vysvětlil. A než chlapy auto naloži, vyzvýdal. "Takže první den ve škole a hned máš takový problemy. Kde studujes? "
"No, tady v Poinwill. První den na vysoké. "
" Ty studujes v Pointwill? Já taky sice jsem už ve druháku, ale máme stejnou cestu. Yes, to me ted neco napadlo. Pojedem spolu a auto si vyzvedneš po skole. Rad Te svezu." Teo informoval chlapy, že auto si vyzvednu pak, tak ať jej odvezou do firmy a ať jej i opraví. A peníze,že se domluví potom. Chlapy souhlasi a já sedam k Teovi do auta. " děkuji" dostanu ze sebe kdyz jsme dorazili na parkoviste ke skole. "Nemas zac. V kolik koncis?ja koncim ve 3. Sejdeme se u auta. Nas den jeste nekonci. "
" dobra, tak ve 3 u auta. " pousmeju se a Teo mi usmev opetuje. Kazdy se rozchazime svoji cestou. *wooow no nemuzu se prestat dovit jak je ta skole velka. Tri hlavni budovy, milion uceben. Jen ten najit tu spravnou.* Když uz konecne najdu spravnou ucebnu je prestavka. Zapluji do poslucharny a cekam co se bude dyt. Přednášky vsechny utekly jak voda- no abych pravdu rekla, moc si z nich nepamatuji. Stale vidim Tea a ten jeho usmev.

Den uteče tak rychle a já čekám na lavičce, kousek od auta. Už dálky Tea poznám. Hnědé vlasy- ostříhané na ježka, modre oči, kouzelný úsměv. Vysoká hubena postava. No ideální chalp. Obliknutý je elegantne, tmavé kalhoty a košile. Při prohlížení mě napadne vtipná myšlenka- jak chtěl tak elegantně oblečený vyměňovat pneumatiku, vždyť to by se úplně ušpinil. Opravdu sympaťák, akorát nic o nem nevim.
"Ahoj Mio, doufam, že necekas dlouho. Tak muzeme jet?"
"Ahoj. Ne...v pohodě.. před chvílí jsem přišla." Nasedáme společně do auta a jedeme směr firma, kde na mě čeká moje auto. Už jsem se uklidnila a po cestě se snažím trochu komunikovat. Nemám ráda, když je ticho. "A jak bylo ve škole, první den. Něco zajímavého? Na co se mohu do druháku těšit?" Teo se jen usměje a říká: "Ale tak znáš to, vždyť ve škole je to stejné. Přijdeš, poslechneš a odcházíš. " Pousměji se, protože něco podobného jsem já ráno řekla tátovi a jaký jsem měla adrenalin. A opět v autě následuje ticho, ale co, snad už za chvíli budeme v cíli. Teo zaparkoval auto na dvoře. Áá, už vidím moje auto, motá se kolem něj tolik chlapů. Když to vidim, tolik chlapů po hromadě, moc se mi tam nechce, Teo si toho všimne: "Tak pojď, oni Tě neukousnou. Auto už je opravené, tak nasedneš a budeš moc odjet." Docela mě zamrzí, že se mě Teo chce tak rychle zbavit, ale no co. Nic přece netrva věčně. Tak si jdu do recepce pro kličky. Za recepcí sedí milá paní, podává mi klíčky a říká : "Děkujeme, že jste navštívila náš servis, doufáme, že se brzy uvidíme a vy použijete našich služeb. " Čumim na ní, jak když mi uletěli včely. " Já děkuji za orpavení mého auta. A brzy naviděnou." odpovídám a odcházím z budovi.Peláším rovnou ke svému autu. Rozhlížím se kolem, ale nikde Teo nevidím. Asi už odešel. Docela škoda, chtěla jsem se rozloučit. No nic se nedeje, sedám do auta, startuji. Naposledy se ohlédnu za servisem a všemi těmi lidmi. Odjiždím a je možné, že Tea už nikdy neuvidím.

Cesta domů utekla, servis byl jen o pár ulic od našeho baráku. "Čauky mamčo, jsem doma. " Pozdravím mamku a utíkám po schodech svého pokoje. Převlíknu si tepláky odhodím tažku s učením a jdu zpět do kuchyně. "Ahoj Mio, Zlatičko. Jaký byl první den ve škole? Povídej, jsem celá nedočkavá." Při otázce přemýšlím, zda mám mamě říct, co se mi po cestě stalo. Nebo si to nechám jako tajemství a nikomu nic nepovím. "Mamčo ,co Ti budu vyprávět.. Cesta byla v pohodě a ve škole. Chvíli jsem bloudila, než jsem našla správné třídy, ale jinak to bylo fajn. Učitelé jsou sympaťáci, tak si myslím, že to půjde. " Moc se o škole bavit nechci, stejně mám plnou hlavu Teodora.
"Mamčo, spíš by mě zajímalo, co máme k večeři, vzhledem k tomu, že je tolik hodin. Umírám hlady. "
"Ale ale, ty jsi tedy dcera, bavíme se o škole a ty myslíš jen na jídlo." - odpoví mi s úsměvem mamka a začne mi nandavat omáčku.
Pomalu dojídam. Poděkuji za jídlo a odcházím do pokoje. Do školy žádné věci dělat nemusím a tak si pustím oblíbeny seriál, z kterého stejně nic nemám. Protože stále myslím na Tea.
Zbytek dne se překulí jak nic a já se domohu dočkat druhého dne- protože si strašně přeji potkat ho ve škole. Po tom přemýšlení, které mi zabralo skoro celý podvečer si uvědomím, že bych měla jít do sprchy a jít si lehnout. Abych na ráno byla fit. 

Vykoupu se, zalezu do postele a stejně vím, že neusnu. Protože mám stále před očima Tea, ten jeho úsměv. Tak dlouho o něm přemýšlím až samým vyčerpáním z myšlenek na něj usnu.