Vězeň 6210

Náš příběh začíná v americké státní věznici, v jedné smrduté cele, kde to zapáchá močí a plísní, sedí vězeň číslo 6210. Je odsouzen za smrt své ženy, i když o sobě tvrdí, že je nevinný – o jeho nevinnosti se dá těžko pochybovat, plus když má na krku ještě svou nezvěstnou "mrtvou" dceru. Po té vraždě zmizela a už je přes 5 let pohřešovaná.

Nick neboli vězeň 6210, je dvoumetrový, svalnatý chlap, který už od pohledu vypadá jako vrah. Má vyholenou hlavu, hnědé oči a hrubé rysy. Okolo pusy si nechává růst vousy – střední velikosti. Ruce jako lopaty, ale přitom jemné – kdo by to do něho řekl, ale bylo tomu tak. Na krku měl křesťanský křížek, a když vzal do ruky fotografii, své rodiny, tak vypadal tak citlivě, div nebrečel, obzvláště při pohledu na svou dceru. Na té fotografii jí bylo 13, dnes by jí bylo 18, možná 19 let.

Nick při každém výslechu o sobě tvrdil, že je nevinný a, že o své dceři nic neví – údajně po té vraždě zmizela. Ale proti Nickovi svědčily samy okolnosti, nalezli ho, jak je u své mrtvé ženy, celý od krve a vedle něho leží nůž, vražedná zbraň.

Celé dny čelil obviňování, opovrhování a výsměchu. Několikrát skončil na samotce, protože zmlátil a zranil spoluvězně. Nikdo s ním nechtěl být na cele – prý byl agresivní, stačilo říct špatné slovo a skončili jste s rozbitou tváří na ošetřovně.

Jednoho dne přišel policista k Nickovi a odvedl ho k dalšímu výslechu, ale tenhle výslech byl jiný. Nick by měl být odsouzen k trestu k smrti, ale je nedostatek důkazů, žádní svědci, navíc obviněný tvrdí, že on to nebyl. Co tedy? Připadá v úvahu pouze doživotí, nebo si počkat v chládku do doby, než se najde opravdový vrah, ale to se rovná doživotí. I když Nick tvrdil, že je nevinný, sám si řekl o trest smrti – byl si vědom toho, že v roli otce selhal a tak už pro něj život nic neznamenal, měl se podříznout v cele žiletkou, nebo důstojně se usmažit na křesle? Však jej nemohli odsoudit jen kvůli tomu, že si to přál, ale pak je Nick dostal, přiznal se k vraždě. To je všechny odrovnalo, Nickův právník naléhal, že to nemusí dělat, ale on si za tím stál. Nicka odvedli do cely, kde mu zbývalo posledních pár dní. Ty poslední dny nedělal nic jiného, než že jen koukal na tu fotku a modlil se. Za pár dní přišli policisté a ptali se ho, jaké chce poslední jídlo. Nick trval na obyčejné kaši s řízkem a borůvkový koláč k tomu.

V tu chvíli to bylo Nickovi jasné, jeho čas se blížil. Policista mu řekl, že zítra ho popraví na křesle. A také tak to bylo, druhý den přišli a vyzvali ho. Nick se hrdě zvedl a šel s nimi, policisté ho zavedli do popravčí místnosti, v níž seděli "diváci" – vlastně to byli přátelé a příbuzní Nickovy ženy. Pokřikovali na něho urážky, ve smyslu: „Jak jsi to mohl udělat, ty zrůdo?" Jiní se zase ptali: „Cos udělal se Sárou?" i když se odpovědi nedočkali.

Nick nevěřícně kroutil hlavou, jen bůh věděl, co se mu honilo hlavou. Posadil se do křesla a policisté mu upevnili ruce a nohy. Než se však odhodlali s ním skoncovat, položili mu otázku: „Chcete něco říct, než bude trest vykonán?"

Nick se rozhlédl po místnosti a se smutnou tváří řekl: „Víte, jen bych chtěl říct jediné. Já to neudělal."

Rozhořčení lidé s kamennými výrazy a odsuzujícími pohledy mu to nevěřili.

Policista kývl na druhého, který Nickovi nasadil černý pytel na hlavu.

Dveře do věznice se rozrazily a tam vtrhla mladá dívka. Policistovi u okýnka řekla: „Jsem Sára Flynová, potřebovala bych mluvit s vězněm 6210, rychle!"

Policistovi za okýnkem spadla čelist, jen jak slyšel jméno, rychle vstal ze židle a spěchal. Sára jej doprovázela. Policista jí zavedl do popravčí místnosti, Sáru málem srazil k zemi zápach spáleniny, ale to nebylo vše, Sáře se naskytl hrůzný pohled – přišla pozdě. Poprava již proběhla, v místnosti byl uklízeč s několika policisty a mrtvola v pytli. Policisté se otočili na Sáru se slovy: „Už je po popravě, co tu chcete?" Sára přistoupila blíže a sdělila jim: „Víte, hledala jsem tu vězně číslo 6210." Policista ukázal na pytel a oznámil: „Už je mrtvý, vy jste?" „Sára Flynová," když to řekla, policisté se zhrozili a pronesli: „A sakra!" Bylo ještě něco, co asi měla Sára vědět a proto policista předal Sáře dopis, který Nick napsal před popravou. Sára dopis přijala a otevřela ho, v něm stálo: „Sáro, snad se ti tento dopis dostane do rukou, ty jediná víš, že jsem tvou matku nezabil, po její smrti jsem tě poslal k tvým příbuzným. Omlouvám se, v roli otce jsem neuspěl, a proto mi odpusť."

Sára pohladila svého otce, Nicka po tváři a řekla: „Neboj se tati, já ti dávno odpustila."

Jen taková kratičká povídka která mě napadla takhle večer. Snad se Vám bude líbit. Zase brzy u další povídky brzy "napísanou".