"Novodobá" newyorčanka

Ahoj,jsem Flor.

Celý můj příběh začal 4.1.2010,pár dnů po Novém roce,kdy jsem si slíbila,že s předsevzetími nadobro skončím. Mýlila jsem se,jako většinu mého života.Bylo mi čerstvých patnáct let, a tenkrát jsem si připadala neuvěřitelně dospělé a nad věcí. Ani zdaleka jsem nebyla. Protože nejsem zvyklá dělat věci v přesném termínu,tak jsem novoroční slib i přes mou nechuť stejně napsala,sice o dva měsíce později,ale napsala. Tedy v mém případě nakreslila a dodala pár poznámek. Od mala jsem ráda zkoušela nové věci,ale nic mě nebavilo nebo jsem byla jednoduše na vše levá. A kreslení je jediná činnost,která mě nadchla a říkají,že mám i obrovský talent. Když to slýcháte deset let,tak vám to stoupne do hlavy. Takže to je důvod,proč se vlastně chci stát malířkou.

Ale zpátky k předsevzetí.Byl to spíš seznam věcí,kterých chci v budoucnu docílit.(Malá poznámka:Bylo mi patnáct,takže to berte s nadhledem,neměla jsem ani páru,co je to vlastně život.)

1.)stát se malířkou

2.)přestěhovat se do New Yorku

3.)být bohatá

4.)fakticky bohatá

5.)zůstat spontánní a tvrdohlavá

6.)najít si perfektního muže

A teď zase přejdeme trochu do reality. Takže ještě jednou ahoj. Jsem Flor Weston.Je mi dvacet let .Žiji v New Yorku. Co se týče seznamu přání,zatím mám odškrtnutou jedinou věc. Přestěhování,za což jsem nesmírně pyšná,že jsem to dokázala. Po dokončení výšky,jsem sebrala veškeré úspory,sbalila si pár kufrů, opustila rodinu a rodnou Californii. Teď bydlím v bytě na rohu sedmé a desáté,Brooklyn. Miluju to tady.Je to sice 2+1,ale bohatě to stačí. Můj ložnicový prostor zaujímá obrovská postel s dvanácti polštáři,které stále přibývají.Na stěně mám hvězdičky a pokaždé se tu cítím jako bych stoupala k nebi. Obyvák je přeplněný knihami,deskami a obrazy.Ale mé nejmilejší místo je okenní výklenek. V noci,když nemůžu spát si zde sednu a pozoruju světla New Yorku.Ten pocit je k nezaplacení. V podstatě nic víc k životu nepotřebuju.
   Bohatá teda ještě nejsem. A fakticky bohatá už vůbec ne.To jestli jsem zůstala spontánní a tvrdohlavá  mě už asi neopustí. Víc teda ta tvrdohlavost. Spontánní jednání už v mém věku není tak přípustné. Mám statut přece jenom "dospělačka".
  Perfektní muž?Úkol naprosto nesplněn. Poslední vážný vztah jsem měla asi v sedmé třídě. A to je kolik? Sedm let zpátky? Celkem smutné.
A dostali jsme se k bodu,pro mě nejdůležitějšímu. Stát se malířkou. Opětované selhání. Sice pořád maluji a věřím,že jeden den budou mé obrazy vystaveny v prestižních galeriích,tak zatím pouze obrazy prodávám v jedné malé,nenápadné galerii v centru města. Tu a tam sem někdo zajde,ale pracovní náplň je volnější.  
Teda až na pár nesplněných bodů si vedu celkem obstojný život.Nepřekypuji úplným štěstím,ale nešťastná taky nejsem.
Prostě žiji normální a ničím nezajímavý život.

♥AHOJTE! Moc jsem se těšila až vydám první část svého příběhu,doufám,že se vám líbila aspoň trošičku. Určitě bych byla vděčná za vaše názory a připomínky.Budu ráda,když zanecháte vote,abych věděla,zda se udávám dobrým směrem :D Těším se na vás příště a slibuji,že v další části se už bude něco málo dít. Ale pochopte,úvodní proslov byl podstatný. See you later! ♥