"Novodobá" newyorčanka

Život slečny F.

 Už to jsou tři měsíce a já se nebojím říkat si Newyorčanka. Mám pocit,že jsem důležitou části této světové metropole. Připadá mi,že turisté sem jezdí,aby se mne zeptali na cestu,protože ví,že tady prostě patřím. Nejen, že si tak připadám,už taková i jsem. Bez nějakého strachu přecházím přechod na červenou,jsem nepříjemná na pomalé lidi,když spěchám do práce a oni blokují celý chodník. Když si kupuji kávu,neobtěžuji se ani poděkovat. A bez jakéhokoli pocitu vinny,přebírám taxíky. Ach,jak já to tady miluji. 

    Začněme pondělním ránem. Pro většinu jsou pondělky noční můra,ale pro mě jsou jedny z vůbec nejlepších dnů. Asi se ptáte proč. Když vám řeknu,že vstávat do práce až na jedenáctou je jen začátek,asi všichni chápete. Vstávat tak pozdě je pro mne obrovská výhoda. Jsem totiž typ člověka,který miluje noc. V noci,když máme spát,den teprve začíná. Nevím proč,ale v noci se mi nejlépe přemýšlí a často překypuji inspirací jako papiňák. A nemluvě o hvězdách a měsíci,nikdy jsem neviděla nic krásnějšího. Kromě Johnyho Deppa,ten hvězdám šlape na kotníky. Ale zpět k pondělkům. Už jsem vám říkala,že často přebíhám od tématu k dalšímu? Ne? Tak teď už to stoprocentně víte. Zvyknete si. Stejně jako moje nejlepší kamarádka Tara Leeds.  Ta je jeden z podstatných důvodů,proč tak zbožňuju pondělí. S Tarou jsme se seznámily,když jsem zařizovala oslavu narozenin pro Aidena. Můj druhý nejlepší kamarád a taky poslední,o kterém uslyšíte. Objednávala jsem si dort v cukrářství,ve kterém tenkrát pracovala. A teď je to majitelka a kuchařka jedné z nejvyhledávanější restaurace v NY. Bodejť by ne,vždyť i ten název zní absolutně perfektně La'Oranjee. Každé pondělní ráno,cestou do práce se tam zastavím a Tara mi vždy připraví úžasnou snídaní a udělá Latté na zvýšení mého nízkého tlaku. A jelikož jsem tam ráno většinou jediný host,máme čas si popovídat. Sice většinou mluvíme o  Oliverovi. Tařiném dlouholetém příteli. Upřímně řečeno,nevěřím mu jedinou věc, kterou vypustí z pusy,ale Tara je evidentně šťastná. Přeji ji to,ne že ne,akorát to je někdy to samé pořád dokola. A když se mi snaží někoho dohodit,abychom mohli podnikat rande ve čtyřech,žaludek se mi aspoň dvakrát převrátí vzhůru nohama.  A pak přichází ta méně příjemná část. Práce. Nevím,zda jsem se už zmiňovala,ale pracuji v malé galerii,která je sice neskutečně krásná,ale lidi to berou jenom jako doplňující část ulice,vlastně celého města. Nebylo by to tak hrozné,kdyby to nepatřilo vysoké,štíhlé a ještě k tomu blonďaté Sandře Vincton. Umění bere jako povinnost a nic ji vlastně neříká. Kdyby nastala příležitost,dělat někde třeba i asistentku,vzala by to. Hlavně proto,že by byla obklopená samými snobskými boháči. Takže náplň práce je v mém případě hledat zajímavé obrazy ke koupi a obvolávat různé lidi a nabízet je jim. Většinu času si představuji,jak by to chodilo v mojí galerii. Měla by velké prosklené výlohy s květinami na dřevěných štaflích,zavěšená světýlka a vzbuzovala by ve vás pocit radosti. Na dřevěných parketách by ležely matrace s polštáři,aby si lidé mohli obrazy na bílých zdech prohlížet a při tom si odpočnout.  Ale co mě nejvíce dokáže rozčílit na Sandře je,že jakýkoli můj návrh je stupidní a nepromyšlený,protože je mi teprve dvacet. Nikdy mi nedala příležitost nabídnout či vystavit můj obraz. Je to nefér. Plno mladých malířů dostalo tolik příležitostí a dokázali se uplatnit. Proč se to nemůže stát i mně?  

V práci obvykle končím v šest a tím můj život vlastní končí. Občas si vyjdu někam s Aidenem nebo jdu nakupovat nebo prostě domů,kde si objednám pizzu a sleduju Sex ve městě  s tichou závistí,že život jaký bývá ve filmech nikdy mít nebudu.

Takže konečně 2.část! Doufám,že se vám líbila a pokud ano,byla bych vděčná,kdyby jste pro můj příběh hlasovali :) Tyhle dvě kapitoly byly hodně seznamovací,ale rozhodně si myslím,že důležité. V příštím díle se můžete těšit na Aidena, který pro vás bude doufám oblíbenou postavou. Užívejte si vánoční čas ♥♥ XoXo Cody