Divoká krev

Prolog

PŘED DESETI LETY...

Misty objímala svého plyšového medvídka. Vedle ní seděl na nemocniční posteli ten podivný kluk. Hrál si se závodním autíčkem, svá kolena používal jako silnici k závodění a za občasného tichého „Brrm!" s autíčkem vyletěl do vzduchu. Pak se autíčko vrátilo zase zpátky na svou provizorní silnici. Misty chlapce zaujatě pozorovala, stále držíc svého medvídka.

„Dobře, setřičko, pojďte mi, prosím, asistovat." ozval se pro Misty velmi známý hlas. Byl to doktor Hensley.

„Už běžím, doktore." odpověděla mu s úsměvem zdravotní sestra a rychle spěchala dělat svou práci.

„Misty," promluvil na ní doktor. Přestala sledovat pohybující se autíčko a zahleděla se do doktorovo šedivých očí. Měl je skoro stejně šedivé jako vlasy. „jak se dnes cítíš, dítě?" zeptal se jí, jako každý den. Neodpověděla mu hned. Napřed se zadívala na svého medvídka, jako by v jeho knoflíkových očích hledala správnou odpověď. Doktor i tak trpělivě čekal.

„Brrm!" ozval se hlasitěji chlapec vedle ní, což znamenalo, že jeho autíčko se blížilo k cílové čáře.

„Je mi fajn." zamumlala nakonec. Doktor se na ní usmál.

„A co ty, Shane?" otočil se na chlapce, který právě dozávodil.

„Super! Zase jsem vyhrál!" vypískl nadšeně chlapec a zamával ve vzduchu se závodním autíčkem.

„To je skvělé!" usmál se na něj doktor, stejně jako předtím na Misty. „Za chvíli přijde i Valerie a pak začneme s pokusem." poznamenal doktor Hensley. Oba dva kývli. Otevřely se dveře do nemocničního pokoje a vešla drobná černovlasá dívenka s velkou hadrovou panenkou, táhnoucí za sebou. Byla to Valerie.

„Vali!" vykřikl nadšeně Shan její přezdívku, když dívku uviděl. Zdravotní sestra odvedla Valerii za ruku k posteli, kde ji posadila napravo, vedle Misty. Dívky se na sebe letmo podívaly a slabě se usmály.

„Takže můžeme začít." zvýšil hlas doktor, aby dal všem vědět, že práce právě začíná a není cesty zpět. Sestra přinesla tři injekční stříkačky. Valerie se při pohledu na ně lehce zachvěla, i když už na ně byla celkem zvyklá. Také byla zvyklá vždycky chodit první, ale jen když se jednalo o injekce.

Doktor k ní přistoupil s injekcí a zvedl ji pravou drobnou ručku. Dívka pevněji stiskla svou hadrovou panenku a odvrátila se od ostatních, když ji jehla zajela pod kůži. Černá ofina ji zase spadla přes zavřená víčka. Oči zase otevřela až když uslyšela, jak doktor udělal krok vpravo.

Teď byla řada na Misty. Už na injekci čekala s nataženou paží. Ani sebou neškubla. Když se doktor posunul k natěšenému Shanovi, objala svého medvídka a čekala až jí někdo řekne, co má dělat dál. Když doktor skončil, sestra šla odnést prázdné injekce zase pryč.

„Už jsem nechoďte, dál to zvládnu sám." řekl jí doktor. V místnosti se víc neukázala. Doktor seděl naproti nim a jen je pozoroval. Nějakou dobu bylo v místnosti naprosté ticho, které přerušil až Valeriin výkřik. Pustila svou hadrovou panenku a seskočila z postele. Zavzlykala a lehla si na podlahu.

„Co se s ní děje?" zeptal se Shan doktora a vyděšeně sledoval plačící Valerii. Misty se o to opět nezajímala. Věděla, že je oba to za chvíli čeká taky a nic s tím teď už udělat nemůže. Tělem Valerie projela další bolestivá křeč, takže opět srdceryvně vykřikla. Za chvíli už na zemi ležela i Misty a jen potichu trpěla neutichající křeče.

„Já to nechci!" křikl Shan a rozběhl se ke dveřím. O pár vteřin později ale zjistil, že jsou stejně zamčené. Misty ho sledovala se zamlženým zrakem, jak buší do dveří a volá, aby ho pustili ven. Doktor o něj nejevil nejmenší zájem.

Na to už je pozdě, problesklo hlavou Misty a nahlas zavzlykala. Pak vykřikl i Shan, podlomila se mu kolena. Pokusil se dostat zpátky k posteli. Těsně u Misty ale už dokázal jen to, co ony dvě dělaly celou dobu. Doktor se zvedl ze židle a potichu opustil místnost. Zase za sebou zamknul dveře.

Valerie teď už nepřestávala křičet. Pomalu se začala zvedat ze země. Misty ji teď pozorovala stejně zaujatě, jako předtím Shanovo závodní autíčko, když bylo uprostřed svého závodu. Valerie klečela a s hlavou skloněnou se opírala o dlaně. Měla podivné nehty. Celá zadýchaná naposledy zaúpěla a pak se její vzlyky změnily ve vrčení. Zvedla pohled k Misty, která už se také pokoušela zvednout ze země. Valerie se prohnula v zádech, vlasy ji spadly z obličeje a odhalily prodloužené zuby.

Misty na svoji kamarádku zavrčela. Pak obě zavyly. Za zdí se usmíval doktor, potěšený celým výsledkem jeho celoživotní práce. K vytí se přidal další hlas.

SOUČASNOST

V té chvíli si mysleli, že se navzájem pozabíjí. Avšak teď všichni tři seděli ve stejné škole, na stejném patře, ve stejné jídelně a u stejného stolu. A na tento společný zážitek si pamatují, jako by to bylo včera. Byla to ale minulost a teď jsou tu jiné věci na práci.

„Misty, jestli mi s tím nepomůžeš, nepustí mě do dalšího ročníku." řekl jí Shan už asi po dvacáté. Dívka se na něj významně podívala a nadzvedla obočí. Pak si kousla do svého sendviče. Chutnal sice dobře, ale nedokázal ji nasytit tak, jako její oblíbená strava.

„Chceš mi tady namlouvat, že ty nedokážeš napsat příběh na hodinu literatury?" Shan byl v těchto věcech opravdu dobrý. Byl z jejich tria ten, co ležel v knížkách, ať už se týkaly čehokoliv a díky tomu měl i velmi dobré spisovatelské schopnosti.

„Kdyby se někdo dozvěděl, že umím psát, propadl bych se hanbou! O tobě už to všichni ví." připomněl jí tmavovlasý chlapec. Misty neměla tyhle věci zrovna v lásce a přesto dokázala napsat opravdu zajímavý příběh jen tak na místě. Shan ji za to nesnášel.

„Řekni Vali, ona ti s tím pomůže. Já mám teď opravdu hlad." S touto větou odložila nedojedený sendvič, vzala si své věci a opustila školní jídelnu. Vyšla ven ze školy a zamířila k parku. Tam chvíli jen tak seděla na lavičce a vyhlížela vhodný cíl. Po chvilce uviděla muže držící v rukou mapu a s kufrem stojícím vedle něj. Zvedla se z lavičky a zamířila k němu. S úsměvem se u něj zastavila. Potřeboval se dostat do hotelu, který byl na druhém konci města. Ztratil se ve špatný den...

„Zavedu vás tam, je to odtud kousek." zalhala, počkala až si vezme zavazadlo a vedla na opačnou stranu. Jak jí kručelo v břiše, zrychlovala. Měla opravdu neuvěřitelný hlad.

Tak, to by byl prolog k novému příběhu. :) Doufám, že se vám líbil, ze začátku jsem si tím vůbec nebyla jistá... :) Budu ráda za každý názor :) Uvidíme se u další kapitoly, byee...