Divoká krev

1. kapitola

Konečně se pořádně najedla. Jakmile skončila s cizincem, volal jí Shan, že se má hned dostavit na malou poradu. Teď už seděla v autě a mířila ven z města. Jejich obvyklé místo schůzek je skoro rozpadlá chata v lese. Měla zpoždění, ale proč by si s tím dělala těžkou hlavu, stejně na ní musí počkat.
O deset minut později už parkovala před chatou. Bez zaklepání vtrhla dovnitř; své kamarády našla v obývacím pokoji na staré zaprášené pohovce. S hlasitým protestem křesla se v něm uvelebila a unaveně zavřela oči.
„Jdeš zase pozdě." ozval se Shanovo hlas. Rukou na něj mávla, ať to zase nezkouší a radši pokračuje dál. Ten oběd jí dal pořádně zabrat. „No, myslím, že tohle město ztrácí svou dobrou pověst. Už tu není tolik cizinců a já mám z toho hlad."
Misty otevřela oči a nechápavě na Shana zvedla obočí. Ten si jen povzdechl a zavrtěl hlavou. „Viděla jsi tu snad v poslední době nějakého cestovatele?" Předstírala, že přemýšlí. Moc dobře věděla, kde s právě jeden nachází.
„Vlastně ano, viděla." zlomyslně se usmála. Oba její kamarádi se zaujatí předklonili a vypoulili oči.
„Kde? Je jich tu víc?" vyhrkla nadšená a hladová Valerie.
„No, kousek na chodníku, kousek na zdi a myslím, že i kousek na lampě, ale pro to se mi nechtělo-"
„Cože?!" přerušil ji okamžitě Shan a oči mu málem vylezli z důlků. „Ty jsi ho snědla, aniž by jsi se rozdělila?" zavrčel na ní. Misty se zase usmála.
„Že tě překvapuje zrovna tohle," zasmála se Valerie a upravila si neposlušnou ofinu. „to ty nám pořad opakuješ ať si nehrajeme s jídlem a uklízíme po sobě, a teď ti to najednou nevadí?"
„Vím, na co narážíš, ale věř mi, že hrát kuličky s očními bulvami není moc vtipné." odbyl ji Shan. Misty se s Valerií nad tou vzpomínkou zasmála. Tenkrát se málem bavil i Snah, ale potom po jedné bulvě uklouzl a málem si zlomil nos.
„Co chceš vlastně dělat s tím, že nám dochází zásoby, Shane?" zvážněla hned Misty. Moc vhodných řešení jí nenapadalo.
„Proto jsme tady, Sherlocku. Na to musíme přijít, jinak umřeme hlady." Všichni se nad tímhle problémem zamysleli. Jediná Misty to předstírala. Venku se totiž dělo něco divného, vycítila něčí přítomnost. Aniž by se snažila cokoliv vysvětlit, hlasitě se zvedla z křesla a zamířila k velkému oknu. Shan i Valerie na ní nechápavě koukali.
Misty ho zatím neviděla, ale věděla, že tam někde je. Pak se konečně objevil. Vyběhl z lesa jako šílený, u chaty zakopl, svalil se na zem a pak se jen snažil odplazit pryč. O tři vteřiny později nad ním stál Shan. Všiml si ho až o chvíli dýl, ale i tak reagoval opravdu rychle. S Valerií za ním vyběhly ven.
„Co se to tady děje?" zeptal se neznámého Shan. Ten, když na něj promluvil, s výkřikem ucukl a málem leknutím udělal kotrmelec.
„Nech mě být!" vypískl kluk. Mohl být stejně starý jako oni.
„Ty jsi ten, co nám leze do zelí, tak neměl bych to spíš říkat já?" odsekl Shan a dal si ruce v bok. Neznámý vypadal vážně vyděšeně, vykulenýma očima těkal pořad sem a tam a cvakal zuby. Měl trochu potrhané oblečení.
„Tak jo, stačilo by," vložila se do toho Misty a přistoupila blíž k neznámému. „Vypadáš, že potřebuješ panáka. Pojď dovnitř, uděláme ti k tomu třeba čaj." nabídla mu. Ten se na ní podíval, jako by byla blázen.
„Tam něco je!" ukázal do lesa. „Něco tam po mně šlo a ty mi nabízíš čaj?"
„Chlapečka chytla za rukávek větvička a tak si zadělal textil." zašišlala na něj. „Tak chceš ten čaj a nebo dáme chlapečkovi radši dudlík?" Pak se otočila na podpatku a zamířila zpátky do chaty. Když bude chtít, půjde za ní. Nic po něm nešlo, leda tak nějaké zvíře a to není něco, s čím by si neuměli poradit. Když se Misty otáčela, střetla se s prosebným pohledem Valerie. Ona měla opravdu hlad.

„Jmenuju se Oliver." představil se konečně neznámý, teď už mnohem méně vystrašený. „Jste si jistí, že tam venku nic nebylo?"
„Na sto procent. Známe tyhle lesy jako vlastní boty a není tu nic, co by ti mohlo ublížit." Zalhala trochu Misty. Pár zvířat se tu potulovalo, ale nebyla smrtelně nebezpečná. Hodila letmý pohled na Valerii, která stála schovaná za rohem a hladově pozorovala Olivera. Museli ho okamžitě dostat pryč, jinak se stane něco špatného. Oliver upil ze svého čaje. I Shan si všiml Valeriina hladového pohledu a naznačil Misty, aby ji zkrotila. Zvedla se tedy z pohovky a zamířila do kuchyně.
„Vali, musíš se ovládat." zašeptala na ní, aby jejich rozhovor nebyl slyšet do obývacího pokoje. Valerie byla bledá jako stěna, klepala se a vypadala, že brzy omdlí.
„Já vím, že musím, ale nevím, jestli to dokážu." oklepala se.
„Vali, jestli to nezvládneš, tak radši jdi, ať nedojde ke katastrofě." ozval se za nimi Shanův hlas.
„Vypráskej, nebo ti taky něco prokousnu." pokusila se ho vyhodit Valerie. Ale to už za ním stál i Oliver.
„Děje se něco?" zeptal se s úsměvem a zase upil z hrnku.
„Misty, já tohle nezvládnu. Mám hrozný hlad..." Přes ret ji vyjely tesáky a změnila se jí barva očí. Misty se po Valerii pokusila skočit, ale byla moc pomalá. Valerie se vrhla na Olivera a zakousla se mu do ramene.

Mám tu první díl :) Musím říct, že jsem nečekala, že už u prologu budou nějaký votes a komentáře, takže za ně hrozně moc děkuju ❤ a doufám že se vám líbila první kapitola :) budu ráda za každý názor :) uvidíme se u další části, byee