Predátor - Johnlock

Fáze 1.: Vyznání lásky

„Už je půl jedné a Holmes zase nikde," pomyslel jsem si a nešťastně si povzdechl: „Není neobvyklé, že nebývá doma. Někdy nepřijde celý týden."

Vstal jsem a utrápenými šouravými kroky jsem se vydal s poloprázdným hrníčkem do kuchyně.

„To, že si po nocích hraje se svým temným já, honí se za případy, někde klátí šlapky a na mě z vysoka kašle, by mi asi nevadilo, kdyby neflirtoval přes den se mnou," tentokrát zlostně jsem praštil pěstí do linky. Znovu jsem smutně povzdechl a položil hrnek do dřezu.

„Nemá to cenu o tom teď přemýšlet. Pokud něco neudělám sám, on s tím nepřestane. Možná bych...," neměl jsem sto myšlenku dokončit. Oběma rukama jsem se zapřel o linku a čelo opřel o dvířka skříňky, ve které jsme měli hrnečky.

„Nechci odtud odejít a opustit ho. Chci, aby mezi námi bylo jasno. Tohle je ta vůbec nejhorší hra, kterou na mě kdy zkusil. Bere mi to moc energie. Možná bych se na to měl jít vyspat," se smířeným vzdechnutím jsem se odrazil od linky a otočil se. Stál za mnou.

Holmes.

Byl celý promoklý tak, že voda mu kapala úplně odevšad a tvořila pod ním louži. Lekl jsem se ho. Odskočil jsem dozadu a praštil se o hranu pracovní desky do zad. Sykl jsem slabě bolestí. On nereagoval. Jen se díval.

„Tak... Dobrou noc," řekl jsem a chtěl odejít. Holmes ke mně vztáhl prudce obě ruce. Lekl jsem se po druhé, ale neuskočil. Jeho dlouhé ruce se kolem mě obmotaly. Holmes si mě přitáhl k sobě a objal mě. Nevěděl jsem, co mám dělat. Jediné co, tak jsem byl vyděšený, co ho to popadlo. Nemohl být opilý. Nikdy nepil. A když, tak jen málo a ne na veřejnosti, kde hrozilo, že ho někdo uvidí.

Když se mi zdálo, že objetí trvá moc dlouho, pokusil jsem se od Holmese odtáhnout. Jeho stisk zesílil.

„Ehm...já, Holmesi, chtěl jsem jít spát," začal jsem jemně. Holmes opět nereagoval. Bylo mi příjemně, ale záhy se to ve mně začalo vařit a nekontrolovatelně jsem po něm vyjel: „To ti nějaká šlapka nedala, že jsi dolezl za mnou?"

Holmes se ode mě odtáhl s nechápavým výrazem. V očích se mu ale zrcadlila bolest.

„Že bych to přehnal?" pomyslel jsem si. Rázem se na Holmesově tváři objevila jeho stará nepropustná tvrdá maska. Chytil mě za zápěstí a táhl do svého pokoje na konci chodby.

„Co to děláš? Okamžitě mě pust!" křičel jsem, ale Holmes mě jen táhl dál.

„Proč jen paní Hudsonová odjela k nemocné sestřenici?" povzdechl jsem si nad svou teď krutě strašlivou situací. Holmes otevřel dveře svého pokoje a vtáhl mě dovnitř. Prudce mě následně shodil na postel a zase za námi zavřel. Pak si začal sundávat mokré oblečení. Nechal si jenom rifle. Vyděšeně jsem se díval ze své pozice na svého přítele. Chtěl jsem utéct, ale nohy mě jaksi neposlouchaly. Pořád jsem nechápal, kde Holmes získal tak dokonalou postavu modela. Jediné, co jsem ho většinou viděl dělat, bylo, buď sezení doma a křičení, že se nudí, nebo běhání po městě a řekněme si upřímně, že ani to první ani to druhé samotné vám postavu diskobola nedá.

Prohrábl si mokré vlasy, které mu pomalu zase spadaly do obličeje. Pohybem mě přinutil vnímat. V očích mu hrály plamínky a na rtech se mu rozhostil predátorský úsměv. Děs mnou projel jako blesk. Všiml si toho. Jeho úsměv se rozšířil.

„Ani se ke mně nepřibližuj," řekl jsem přísným tónem doufaje, že mě poslechne. Neposlechl. Samozřejmě. Přešel ke mně, chytil mě za bradu a sklonil se těsně k mému obličeji.

„Budu tě dělat tak dlouho, dokud neztratíš vědomí, Johne," zašeptal.

„Holmesi?" pípnul jsem.

(*q*)

Ráno jsem se probudil s pocitem těžkosti. Něco mě totiž tlačilo přes hrudník, levé rameno a nohy. Když jsem neochotně otevřel oči a podíval se na klidně spícího Holmese po mém boku, projela mnou strašlivá vzpomínka na společně strávenou noc. Byl jsem uvězněn pod jeho paží a obě mé nohy svíral ve svých. Překvapivě mě nebolelo nic kromě očí a krku. Oči od pláče, krk od křiku.

„Holmesi," zachraptěl jsem a volnou rukou jsem s ním jemně zatřásl. Holmes sebou zavrtěl, zachrochtal do polštáře, ale nevypadal, že by se chtěl probudit.

„No tak, Holmesi, musím vstávat. V osm mi začínají ordinační hodiny," pokusil jsem zesílit svůj chraplák. Když ani to s Holmesem nepohnulo, rozhodl jsem se na něj kašlat. Jeho nohy jsem setřásl snadno, jeho ruka byla těžší oříšek. Zajel mi s ní pod záda a pevně se na mě natiskl. Iritovalo mě to. Iritoval mě on. Oběma rukama jsem se zapřel o jeho ramena. Ve chvíli, kdy jsem chtěl zatlačit, projela mnou prudká bolest, která se usadila u mého konečníku.

„Být tebou se moc nehýbám, Johne," ozvalo se zabrblání jako reakce na moje kviknutí bolestí.

„Ty jsi vzhůru?!" vyjekl jsem, pak už klidnějším hlasem dodal: „Byl bych velice rád, kdybys mě už pustil. Za chvíli mi začnou ordinační hodiny."

„V sobotu?" byla odezva. Zarazil jsem se. Opravdu byla sobota?

„To je jedno. Prostě mě pusť," ohradil jsem se, přičemž jsem taktně uhnul od svého selhání při určování dnů a pokusil se ho znova odstrčit. Náhle po mě prudce vystřelil a přišpendlil k polštáři. Jen jsem se na něj vyděšení díval. Měl zase tu nepropustnou masku.

„Chtěl bych vědět, co si myslíš," prolétlo mi hlavou. Můj výraz zjemněl. Stejně tak jeho. Predátor ze včerejší noci byl pryč.

„Chci tě cítit," zašeptal. Nechápavě jsem se na něj podíval. Holmes si zase lehl, ale tentokrát tak, že částí těla mě zalehl.

„Proč ses včera vrátil domů? Myslel jsem, že jsi říkal, že zůstaneš venku," zeptal jsem se zničehonic.

„To jsem říkal?" šlo od Holmese pobaveně.

„Ano, to jsi říkal," ohradil jsem se trochu naštvaně.

„Už jsem to nemohl snést," odpověděl Holmes. Přetočil si hlavu, aby viděl, jak se naše prsty proplétají: „Navíc mě Klarisa vyhodila s tím, že jestli si nesrovnám své pocity, ať za ní nelezu."

Uraženě jsem si odfrkl: „Klarisa. Další šlapka."

„Neboj se, Johne, teď už není důvod za ní chodit," řekl a několikrát mě jemně stiskl zuby kůži na krku.

„Jasně a za týden zase budeš noci trávit po venku," poznamenal jsem a doufal, že z toho nebyla moc poznat dotčenost.

„Chceš, abych noci trávil s tebou? Trávil je tak jako tu dnešní?" zeptal se mě a jazykem mi přejel po záhybu spojujícím můj krk a rameno.

„Chci, abys byl se mnou," odpověděl jsem trochu roztřeseně. Cítil jsem Holmesův horký dech pod svým uchem. Smál se mi.

„Dobře," zašeptal Holmes a skousl mi ušní lalůček. Pak si zase jen lehl a pevně mě objal. Usmál jsem se. On se usmál taky. Díval jsem se na něj a objal ho taky.

„Můj," zamumlal ještě Holmes.

„Tvůj," odpověděl jsem.

Ehm... pokus o něco... něco. Kdo ví, co to vůbec je =_=. Psala jsem to v průběhu hodin ve škole, kdy jsem se příšerně nudila, takže to tomu stoprocentně odpovídá, a sice že to totálně nedává smysl (teda když jsem si to teď četla), ale je to jednorázovka a ty většinou jsou bez jakéhokoli děje. Nicméně se s tím musím pochlubit :3. Uvítám komentáře a kritiku, abych když tak věděla, že něco podobného už nikdy nemám psát :).